Byl to jeden z těch večerů, kdy svět na chvíli zpomalí. Láhev vína, hudba na pozadí, klidný rozhovor, smích a sdílené zážitky. S manželkou si o víkendu často rádi povídáme, doháníme všední dny, kdy čas letí příliš rychle a nedaří se nám spolu ani na chvíli zastavit. Jsou to naše víkendové večery. Tentokrát mi vyprávěla příběh, o který se s Vámi chci podělit. Příběh, který mě nejen rozesmál, ale i přiměl zamyslet se nad tím, co nám dává krása sportovních okamžiků.
@kristyna, učitelka prvňáčků, je má vyjma dalších předmětů i na tělesnou výchovu. Tohle ale byla jedna z hodin s trenérem, mají jich několik do roka, kdy poznávají pod odborným dohledem různé sporty. Tentokrát děti pod vedením trenéra z Fakulty tělovýchovy a sportu zkoušely baseball. Trenér jim ukazoval, jak odpálit míček, běžet na metu a hrát s radostí. A aby to dětem názorně přiblížil, požádal Týnku, aby jim techniku odpalu předvedla.
Vzala pálku do ruky, připravila se na odpálení… a prásk! Místo míčku zasáhla podstavec. Děti ani nedutaly, oči dokořán, ústa otevřená. Ona zděšená, ale trenér se dobromyslně smál. Nikdy to nehrála, no. Po několika pokusech se jí ale konečně podařilo odpálit. Míček vyletěl do vzduchu a Týnka na něj hleděla, jako by na tom malém kousku tréninkovém míčku závisel celý svět. Letěl a letěl, plachtil do dálky, zatímco ona stála, očarovaná tou nádherou. Zapomněla, že má běžet, zapomněla na děti i trenéra, jen užívala ten moment a sledovala ten let, ten pomíjivý, kouzelný okamžik. Trenér křičel: „Běž, utíkej!“ Ne, neběžela. Aut!
Smál jsem se, když mi to vyprávěla. Ne zle, ale s pochopením – protože baseball má své kouzlo v energii, rychlosti a okamžité reakci. Bum, prásk, běž! Ale pak jsem si uvědomil, že v golfu máme něco jiného, něco neskonale pomalejšího, co se vryje hluboko do duše. Když si to dovolíme prožít. Něco, co nám mnoho jiných sportů nabídnout nemůže.
V golfu není při ráně kam spěchat. Když se nám podaří dokonalý úder, zastaví se čas. Povedený úder je osobním uměleckým dílem, který můžeme soustředěně prožívat až do posledního chvíle. Dovolme si to. Soustředění před ránou. Čisté hlava. Nápřah. Ten tichý, uspokojující zvuk, když hůl přesně trefí míček. A pak jeho let – majestátní, pomalý, jako by příroda chtěla říct: „Tady se zastav, dívej, kochej se, prožívej ten okamžik.“ Míček stoupá, plachtí, přetíná nebe a jako by s sebou nesl kus naší duše. A my stojíme na odpališti, i v hluku a pochvalných slovech přátel přesto obklopeni tichem, a cítíme, jak se něco mění, vše se propojuje a najednou pro nás nikde nikdo, jen my, míček. A kouzelný moment, který nám dovolí zastavit celý svět a plně si vychutnat jedinečný zážitek.
Ta chvíle není jen o sportu – je to drobná oslava dokonalosti, propojení člověka s krajinou, okamžiku, kdy všechno dává smysl. O dokonalém souznění.
Vzpomněl jsem si na film Legenda o slavném návratu, kde Matt Damon jako ztracený hráč hledal nejen cestu na golfové hřiště, ale i k sobě samému. To mi dává golf. Každý povedený odpal je malým návratem k sobě samému a připomenutím toho podstatného, nalezením harmonie. Pokud jste ten film neviděli, podívejte se – je to nejen o golfu, ale o nalezení sebe sama. O možnosti výběru. O tom, že vždy se dá skončit ale vždy se dá i začít.
Myslím, že tyhle naše konkrétní zážitky, dílky celé hry, jsou na našem sportu to nejkrásnější. Nejde ve výsledku vlastně o skóre, o vítězství v turnaji nebo poražení soupeře. Nejde o to, jestli míček letí 250 nebo 50 metrů. Jestli hrajeme na mistrovských hřištích nebo na domácích devítkách. Jde o to, že můžeme svobodně stát na odpališti, v přírodě, s přáteli, rodinou či sami a sledovat let míčku a cítit, že letíme s ním. Golf není jen sport. Je to příběh. Je to kniha hlubokých zážitků každého z nás.
Jaké jiné štěstí by si člověk mohl přát? Těšme se na ty rány. Životní okamžiky. Na to, že i když nám to někdy nejde, neznamená, že to příště nepůjde. Vždycky to můžeme vzdát. Ale vždycky i znovu můžeme letět. „S citem. Já vás tam nemůžu vzít, můžu jen poradit, pomoct. Jen vy, míček… praporek. Musíte to cítit, to je váš vlastní úder… je to všechno, co jste.“
@kristyna, učitelka prvňáčků, je má vyjma dalších předmětů i na tělesnou výchovu. Tohle ale byla jedna z hodin s trenérem, mají jich několik do roka, kdy poznávají pod odborným dohledem různé sporty. Tentokrát děti pod vedením trenéra z Fakulty tělovýchovy a sportu zkoušely baseball. Trenér jim ukazoval, jak odpálit míček, běžet na metu a hrát s radostí. A aby to dětem názorně přiblížil, požádal Týnku, aby jim techniku odpalu předvedla.
Vzala pálku do ruky, připravila se na odpálení… a prásk! Místo míčku zasáhla podstavec. Děti ani nedutaly, oči dokořán, ústa otevřená. Ona zděšená, ale trenér se dobromyslně smál. Nikdy to nehrála, no. Po několika pokusech se jí ale konečně podařilo odpálit. Míček vyletěl do vzduchu a Týnka na něj hleděla, jako by na tom malém kousku tréninkovém míčku závisel celý svět. Letěl a letěl, plachtil do dálky, zatímco ona stála, očarovaná tou nádherou. Zapomněla, že má běžet, zapomněla na děti i trenéra, jen užívala ten moment a sledovala ten let, ten pomíjivý, kouzelný okamžik. Trenér křičel: „Běž, utíkej!“ Ne, neběžela. Aut!
Smál jsem se, když mi to vyprávěla. Ne zle, ale s pochopením – protože baseball má své kouzlo v energii, rychlosti a okamžité reakci. Bum, prásk, běž! Ale pak jsem si uvědomil, že v golfu máme něco jiného, něco neskonale pomalejšího, co se vryje hluboko do duše. Když si to dovolíme prožít. Něco, co nám mnoho jiných sportů nabídnout nemůže.
V golfu není při ráně kam spěchat. Když se nám podaří dokonalý úder, zastaví se čas. Povedený úder je osobním uměleckým dílem, který můžeme soustředěně prožívat až do posledního chvíle. Dovolme si to. Soustředění před ránou. Čisté hlava. Nápřah. Ten tichý, uspokojující zvuk, když hůl přesně trefí míček. A pak jeho let – majestátní, pomalý, jako by příroda chtěla říct: „Tady se zastav, dívej, kochej se, prožívej ten okamžik.“ Míček stoupá, plachtí, přetíná nebe a jako by s sebou nesl kus naší duše. A my stojíme na odpališti, i v hluku a pochvalných slovech přátel přesto obklopeni tichem, a cítíme, jak se něco mění, vše se propojuje a najednou pro nás nikde nikdo, jen my, míček. A kouzelný moment, který nám dovolí zastavit celý svět a plně si vychutnat jedinečný zážitek.
Ta chvíle není jen o sportu – je to drobná oslava dokonalosti, propojení člověka s krajinou, okamžiku, kdy všechno dává smysl. O dokonalém souznění.
Vzpomněl jsem si na film Legenda o slavném návratu, kde Matt Damon jako ztracený hráč hledal nejen cestu na golfové hřiště, ale i k sobě samému. To mi dává golf. Každý povedený odpal je malým návratem k sobě samému a připomenutím toho podstatného, nalezením harmonie. Pokud jste ten film neviděli, podívejte se – je to nejen o golfu, ale o nalezení sebe sama. O možnosti výběru. O tom, že vždy se dá skončit ale vždy se dá i začít.
Myslím, že tyhle naše konkrétní zážitky, dílky celé hry, jsou na našem sportu to nejkrásnější. Nejde ve výsledku vlastně o skóre, o vítězství v turnaji nebo poražení soupeře. Nejde o to, jestli míček letí 250 nebo 50 metrů. Jestli hrajeme na mistrovských hřištích nebo na domácích devítkách. Jde o to, že můžeme svobodně stát na odpališti, v přírodě, s přáteli, rodinou či sami a sledovat let míčku a cítit, že letíme s ním. Golf není jen sport. Je to příběh. Je to kniha hlubokých zážitků každého z nás.
Jaké jiné štěstí by si člověk mohl přát? Těšme se na ty rány. Životní okamžiky. Na to, že i když nám to někdy nejde, neznamená, že to příště nepůjde. Vždycky to můžeme vzdát. Ale vždycky i znovu můžeme letět. „S citem. Já vás tam nemůžu vzít, můžu jen poradit, pomoct. Jen vy, míček… praporek. Musíte to cítit, to je váš vlastní úder… je to všechno, co jste.“
