Vlivný hráč na greenu i ve světě. Co znamená golf pro bývalého a současného amerického prezidenta – vážně i s nadhledem. Autorská úvaha s nadhledem, postavená na rešerších dostupných internetových zdrojů a malinko okořeněná... kdo ví čím.
Turnberry hostilo v minulosti dokonce čtyři Open Championship – ale od chvíle, kdy se na bráně objevilo Trumpovo jméno, se turnaj nevrátil. Ne kvůli trávě, ale kvůli "vlnám", které to jméno majitele vyvolává. A podle šéfa R&A „v dohledné době ani nebude, dokud si nebudeme jisti, že hlavní roli hraje šampionát a hráči“. Tím Trump prakticky přišel o možnost pořádat jakýkoli mužský major, což pro jeho prestiž byla jistě velká rána.
Trump během svých prvních prezidentských let (ale ukazuje se, že stejné to bude i v aktuálním období, před několika dny si zahrál se současným finským prezidentem Alexandrem Stubbem na Floridě) využil golf jako nástroj neformální diplomacie. Hrál například s japonským premiérem Šinzó Abem, a to opakovaně – společné kolo sehráli jak v Mar-a-Lagu, tak v Tokiu. Podle médií to bylo víc než jen gesto přátelství, šlo o golfovou verzi summitu.
Na greenu si zahrál i s bývalým britským premiérem Borisem Johnsonem, francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem nebo s Tigranem Sarkisjanem, premiérem Arménie. V minulosti se k němu na golf přidali i členové královských rodin, jako princ Andrew, nebo slavní golfisté Tiger Woods a Jack Nicklaus.
Trump si zakládal na tom, že díky golfu může navazovat osobní vztahy. Jak sám říká: „Na golfovém hřišti poznáte člověka líp než na summitu.“ Je zajímavé, že i když Trump golf miluje, za svého úřadování nerad hraje na cizích hřištích – vždy dává přednost vlastním areálům.
Btw. zaujalo mě, že si Trump nikdy nezahrál (nepodařilo se mi dohledat) s žádným z demokratických prezidentů hrajících a milujících golf (Biden, Obama...). Možná by to mnohé nevyřečné a nebo naopak příliš hlasitě vyřčené vyřešilo docela elegantně.
Rick Reilly, renomovaný sportovní novinář, ve své knize shrnuje, jak bývalý prezident používá golf nejen jako hru, ale jako prostředek k utváření vlastní legendy. Kniha se opírá o desítky výpovědí spoluhráčů, profesionálů, kedíků i zaměstnanců Trumpových hřišť. Trump je v ní popsán jako hráč, který často porušuje golfová pravidla, přepisuje skóre, posouvá míčky do výhodnějších pozic a následně se chlubí výhrami, k nimž ve skutečnosti nikdy nedošlo.
Například jedna z kapitol líčí, jak Trump tvrdil, že vyhrál klubový šampionát na hřišti, kde v den turnaje vůbec nehrál. Reilly píše: „Donald hrál na jiném svém hřišti, ale zavolal do Bedminsteru, že zahrál skvělé kolo, a požádal, aby ho zapsali jako vítěze. A oni to udělali.“ Další historka: Trump si podle kedíku na hřišti Winged Foot často přetlačoval míček nohou – a proto mu tamní zaměstnanci přezdívali „Pelé“. A Reilly přidává i lehce hořkou pointu: „Trump podvádí, i když hraje s vlastním synem. I když hraje s ním, musí vyhrát.“
Reilly tvrdí, že Trump podvádí nejen kvůli výhře, ale i proto, že ho fascinuje samotný akt manipulace. V prostředí, kde je čest a sebedisciplína základem kultury, je to víc než jen legrace. Je to pohled do charakteru člověka, který se nebojí překroutit pravdu – i když jde „jen“ o golf. V jeho pojetí je to pak nová pravda a fakt. „Říct, že Trump podvádí, je jako říct, že Michael Phelps plave. On podvádí absolutně špičkově, za každé situace, proti komukoli – a vůbec mu nevadí, co si o tom myslíte.“ shrnuje autor.
Tak si představte ten souboj: Kim s precizně navoskovaným účesem, Trump se svoji červenou kšiltovkou. Oba na odpališti první jamky. Oba s vědomím, že prohru připustit nelze.
Kdo by nakonec dle vás vyhrál? Trump? Kim Čong-un? Nebo bychom se na konci dozvěděli, že vyhráli oba – s plaketou „golfista století“ každý na svém hřišti? A kdo by jim dělal kedíka? Možná Dennis Rodman? A hra o Muskovu Teslu? A co na to náš Jan Tleskač?
Závěrem…
Ať už je Trump jakýkoli – a každý si k jeho jménu může dosadit, co uzná za vhodné – jeho příběh, nejen ten golfový, působí jako z jiného světa. Platí to i pro ty „golfové výseky“ jeho života. Tento článek jsem psal jako lehké čtení ke kávě pro nás, normální „neprezidentské“ golfisty. Uznávám, že pohled, který zde nabízím, může být místy jednostranný nebo zkreslený optikou veřejně dostupných zdrojů. Pokud se mýlím, budu rád za opravu nebo doplnění jiného úhlu pohledu v diskuzi pod článkem. Možná je všechno jinak. Možná ne.
Je to vlastně jiný pohled na náš společný koníček – ten, který sdílíme i s prezidentem Spojených států. Ano, golf může být o výhrách, pozlátku a diplomacii. Ale pro miliony lidí na světě je krásný právě ve své tichosti a obyčejnosti. Bez kamer, bez fanfár. Stačí poctivý zápis skóre, radost z povedeného úderu a pocit, že jste míček opravdu poslali tam, kam jste chtěli.
A nejlepší na tom je, že když budeme chtít, můžeme golf hrát i s rozdílnými pohledy na svět – společně.
Bez ochranky. Bez „zlatého“ loga na bagu. Ale s úsměvem nad míčkem a s tichým vědomím, že právě tohle je ten náš golf. Naše hřiště – ať už je to devítka nebo osmnáctka, mistrovská trať, nebo skromné hřiště udržované partou nadšenců z okolních vesnic.
PS: Knihu Commander in Cheat jsem zatím nečetl – ale prošel jsem si po doporučení mého kamaráda mnoho jejích recenzí a zaujala mě natolik, že jsem se jí rozhodl věnovat celý tenhle článek. Doufám, že citace nejsou daleko od toho, co v ní skutečně stojí. Bohužel se zdá, že v češtině zatím nevyšla, budu si muset pořádně oprášit angličtinu. Většinu dalších faktů pro článek jsem čerpal z dostupných veřejných zdrojů (Wikipedie, zahraniční články) a vše okořenil špetkou nadsázky. A ano – výsledek jsem si nechal lehce zredigovat pomocí AI.
Trump a greeny moci
Donald J. Trump. Aktuální prezident USA ve svém druhém funkčním období. Muž, který proměnil své jméno ve značku a symbol a který nenechává na celém světě nejspíš díky svým krokům z Oválné pracovny nikoho chladným. A který svá golfová hřiště postupně přetvořil v kulisy své osobní vize úspěchu. Pro někoho je jeho působení i v golfu splněným americkým snem, pro jiného pak přehnanou show – opulentním předváděním, snahou být vidět za každou cenu. Pro něj samotného je to ale určitě i prostor, kde se cítí doma a silný. Na greenu, uprostřed fairwayí a pečlivě zastřižených roughů. Místo, kde platí pravidla – tedy jeho pravidla, alespoň většinou. Trump miluje golf. Má ho skutečně rád. A dokonce ho i hraje – a to že hodně. Hraje golf s hromadou ega v bagu a vždy připraveným medailonkem pro vítěze, tzn. pro sebe.Trump Golf: Když se hřiště jmenují jako vy
Trump vlastní 15 golfových hřišť (podle některých zdrojů i více) – jedenáct v USA, dvě ve Skotsku, jedno v Irsku a jedno ve Spojených arabských emirátech... Některá jsou veřejná, jiná členům uzavřená. Resorty jako Trump National Doral (Miami) nebo Trump Turnberry (Skotsko) patří mezi vyhlášené, i když jejich reputace dnes spíš balancuje mezi kvalitou a kontroverzí.Turnberry hostilo v minulosti dokonce čtyři Open Championship – ale od chvíle, kdy se na bráně objevilo Trumpovo jméno, se turnaj nevrátil. Ne kvůli trávě, ale kvůli "vlnám", které to jméno majitele vyvolává. A podle šéfa R&A „v dohledné době ani nebude, dokud si nebudeme jisti, že hlavní roli hraje šampionát a hráči“. Tím Trump prakticky přišel o možnost pořádat jakýkoli mužský major, což pro jeho prestiž byla jistě velká rána.
Prezident s driverem: diplomacie v pohybu
Ještě jako kandidát před svým prvním prezidentským obdobím Trump tvrdě kritizoval Baracka Obamu (mimochodem, také milovníka golfu) za to, kolik času tráví na golfu, a sliboval, že on sám bude „pracovat pro lidi“ a na golf nebude mít čas. Realita? Během svého prvního prezidentského období si Trump cestu na golfové hřiště našel velmi často. Odhadem odehrál kolem 260 kol golfu za dobu svého prezidentství. Hřiště byla jeho druhým domovem – a možná i místem, kde se lépe vyjednávalo než ve Washingtonu.Trump během svých prvních prezidentských let (ale ukazuje se, že stejné to bude i v aktuálním období, před několika dny si zahrál se současným finským prezidentem Alexandrem Stubbem na Floridě) využil golf jako nástroj neformální diplomacie. Hrál například s japonským premiérem Šinzó Abem, a to opakovaně – společné kolo sehráli jak v Mar-a-Lagu, tak v Tokiu. Podle médií to bylo víc než jen gesto přátelství, šlo o golfovou verzi summitu.
Na greenu si zahrál i s bývalým britským premiérem Borisem Johnsonem, francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem nebo s Tigranem Sarkisjanem, premiérem Arménie. V minulosti se k němu na golf přidali i členové královských rodin, jako princ Andrew, nebo slavní golfisté Tiger Woods a Jack Nicklaus.
Trump si zakládal na tom, že díky golfu může navazovat osobní vztahy. Jak sám říká: „Na golfovém hřišti poznáte člověka líp než na summitu.“ Je zajímavé, že i když Trump golf miluje, za svého úřadování nerad hraje na cizích hřištích – vždy dává přednost vlastním areálům.
Btw. zaujalo mě, že si Trump nikdy nezahrál (nepodařilo se mi dohledat) s žádným z demokratických prezidentů hrajících a milujících golf (Biden, Obama...). Možná by to mnohé nevyřečné a nebo naopak příliš hlasitě vyřčené vyřešilo docela elegantně.
Hendikep 2,8. Fakt nebo fikce?
Podle některých záznamů systému GHIN (Golf Handicap and Information Network – je to oficiální systém vedený United States Golf Association pro evidenci a výpočet golfového hendikepu hráčů ve Spojených státech) má Donald Trump hendikep 2,8. To by ho řadilo mezi velmi schopné amatéry. Problém je, že Trump za poslední dekádu nahrál do systému jen pár vybraných výsledků – a podezřele viditelně jen ty nejlepší. Novinář Rick Reilly, autor knihy Commander in Cheat, poznamenává, že Trump „nepodvádí jako běžný člověk. On podvádí jako karbaník z Las Vegas“. Jak ale na tom výkonnostně je? „On rozhodně není hráčem s hendikepem 3, spíše tak 10 až 12,“ shodli se pozorovatelé z golfového prostředí. Což je pořád velmi slušné, myslím. Ale ne každému to viditelně ke štěstí stačí.Golfová pravda podle Trumpa, kniha „Commander in Cheat“
Název knihy je dvojsmysl vycházející z anglického „Commander in Chief“ (vrchní velitel ozbrojených sil). „Commander in Cheat“ je tedy něco jako „vrchní švindlíř“. Celý název knihy je "Commander in Cheat: How Golf Explains Trump", vyšla v roce 2019, autorem je Rick Reilly.Rick Reilly, renomovaný sportovní novinář, ve své knize shrnuje, jak bývalý prezident používá golf nejen jako hru, ale jako prostředek k utváření vlastní legendy. Kniha se opírá o desítky výpovědí spoluhráčů, profesionálů, kedíků i zaměstnanců Trumpových hřišť. Trump je v ní popsán jako hráč, který často porušuje golfová pravidla, přepisuje skóre, posouvá míčky do výhodnějších pozic a následně se chlubí výhrami, k nimž ve skutečnosti nikdy nedošlo.
Například jedna z kapitol líčí, jak Trump tvrdil, že vyhrál klubový šampionát na hřišti, kde v den turnaje vůbec nehrál. Reilly píše: „Donald hrál na jiném svém hřišti, ale zavolal do Bedminsteru, že zahrál skvělé kolo, a požádal, aby ho zapsali jako vítěze. A oni to udělali.“ Další historka: Trump si podle kedíku na hřišti Winged Foot často přetlačoval míček nohou – a proto mu tamní zaměstnanci přezdívali „Pelé“. A Reilly přidává i lehce hořkou pointu: „Trump podvádí, i když hraje s vlastním synem. I když hraje s ním, musí vyhrát.“
Reilly tvrdí, že Trump podvádí nejen kvůli výhře, ale i proto, že ho fascinuje samotný akt manipulace. V prostředí, kde je čest a sebedisciplína základem kultury, je to víc než jen legrace. Je to pohled do charakteru člověka, který se nebojí překroutit pravdu – i když jde „jen“ o golf. V jeho pojetí je to pak nová pravda a fakt. „Říct, že Trump podvádí, je jako říct, že Michael Phelps plave. On podvádí absolutně špičkově, za každé situace, proti komukoli – a vůbec mu nevadí, co si o tom myslíte.“ shrnuje autor.
Hypotetická jamkovka: Trump vs. Kim Čong-un
Nějak mě to u předchozích odstavců napadlo - to by se mohlo líbit, tedy... jak se to vezme. Oba muži mají silný vztah k obrazu, který o sobě vytvářejí. Kim Čong-un (vůdce Severní Koreje, kdo ví pokolikáté "demokraticky" zvolen) sice sám golfově veřejně nevystupuje tak často jako jeho otec Kim Čong-il, ale není důvod pochybovat, že by se hypotetické výzvy neujal. Trump má své „klubové šampionáty“, Kim by mohl vycházet zase z rodinné tradice neuvěřitelných výkonů (golfový „rekord“ tatíka se opírá o ústní tradici a severokorejskou státní propagandu z 90. let, podle níž při svém prvním golfovém kole zahrál 11 es, celkem 38 ran za 18 jamek – zdroj není potvrzen, ale historka na internetu žije. Akorát mi nějak takováto hovadina nestojí za to ani ji více dohledávat a ověřovat... tak kdybych náhodou nějaké to eso nechtěně ubral, tak se upřímně všem omlouvám).Tak si představte ten souboj: Kim s precizně navoskovaným účesem, Trump se svoji červenou kšiltovkou. Oba na odpališti první jamky. Oba s vědomím, že prohru připustit nelze.
- Trump pohnul míčkem nohou? Národní zájem. America first! Vlastně MAGA! Make America Great Again!
- Kim poslal míček do jamky pohledem? Přirozený talent – nebo pokyn generálovi s dronem.
Kdo by nakonec dle vás vyhrál? Trump? Kim Čong-un? Nebo bychom se na konci dozvěděli, že vyhráli oba – s plaketou „golfista století“ každý na svém hřišti? A kdo by jim dělal kedíka? Možná Dennis Rodman? A hra o Muskovu Teslu? A co na to náš Jan Tleskač?
Závěrem…
Ať už je Trump jakýkoli – a každý si k jeho jménu může dosadit, co uzná za vhodné – jeho příběh, nejen ten golfový, působí jako z jiného světa. Platí to i pro ty „golfové výseky“ jeho života. Tento článek jsem psal jako lehké čtení ke kávě pro nás, normální „neprezidentské“ golfisty. Uznávám, že pohled, který zde nabízím, může být místy jednostranný nebo zkreslený optikou veřejně dostupných zdrojů. Pokud se mýlím, budu rád za opravu nebo doplnění jiného úhlu pohledu v diskuzi pod článkem. Možná je všechno jinak. Možná ne.
Je to vlastně jiný pohled na náš společný koníček – ten, který sdílíme i s prezidentem Spojených států. Ano, golf může být o výhrách, pozlátku a diplomacii. Ale pro miliony lidí na světě je krásný právě ve své tichosti a obyčejnosti. Bez kamer, bez fanfár. Stačí poctivý zápis skóre, radost z povedeného úderu a pocit, že jste míček opravdu poslali tam, kam jste chtěli.
A nejlepší na tom je, že když budeme chtít, můžeme golf hrát i s rozdílnými pohledy na svět – společně.
Bez ochranky. Bez „zlatého“ loga na bagu. Ale s úsměvem nad míčkem a s tichým vědomím, že právě tohle je ten náš golf. Naše hřiště – ať už je to devítka nebo osmnáctka, mistrovská trať, nebo skromné hřiště udržované partou nadšenců z okolních vesnic.
PS: Knihu Commander in Cheat jsem zatím nečetl – ale prošel jsem si po doporučení mého kamaráda mnoho jejích recenzí a zaujala mě natolik, že jsem se jí rozhodl věnovat celý tenhle článek. Doufám, že citace nejsou daleko od toho, co v ní skutečně stojí. Bohužel se zdá, že v češtině zatím nevyšla, budu si muset pořádně oprášit angličtinu. Většinu dalších faktů pro článek jsem čerpal z dostupných veřejných zdrojů (Wikipedie, zahraniční články) a vše okořenil špetkou nadsázky. A ano – výsledek jsem si nechal lehce zredigovat pomocí AI.
...
