Jmenuju se Michal. Na jménu už v dnešní době ale nezáleží. Stejně si mě systém a všechny sítě pamatují jen jako kód, datový otisk, položku v seznamu. Osobní identita a jméno jsou přežitek. Stejně jako skutečný golf.
Je rok 2042. Den po dni sedím s virtuálními brýlemi v akademické korporaci a pomáhám optimalizovat další agendu, další proces, další část lidských životů. Každý den vidím, jak něco mizí. Pomáhám ten systém už léta budovat. Efektivita. Automatizace. Projekty. Řízení. Progres. Bla bla bla. Je mi z toho zle. Kdysi jsme v IT upřímně věřili, že pomáháme. Pak jsme naivně doufali, že neškodíme... a dnes? Čert to vem.
Mám ale ještě jednu věc. Golf. Místo, kde můžu dělat chyby, kde záleží jen na mně, jak si s nimi poradím. Golf je poslední místo, kde mám svobodu. Poslední věc, kde ještě o výsledku rozhoduje jen moje hlava, moje ruce.
Dnes si pojedu zase konečně zahrát. Po dlouhé době se dostanu na hřiště, protože poslední měsíce jen práce, kontroly, optimalizace. Rychleji, lépe, dokonaleji.
Nechal jsem se aerotaxíkem odvést na hřiště s jediným plánem a snem: odpálit míček a na pár hodin zapomenout, že svět výsledovek a analýz existuje. Několik let povinný chytrý vytetovaný náramek na ruce jsem vypnul.
Píp! Zapomněl jsem na integrovaná sluchátka!
„Vítej v našem resortu, Michale. Dlouho jsi tu nebyl. S nadšením tě informujeme, že jsme nedávno prošli upgradem a certifikací dle směrnic Globální unie, která zajišťuje každému povinné právo na šťastné zážitky v jeho volném čase. Bude to dnes fantastický den a skvělá hra! Tvé mentální rozpoložení právě bylo zanalyzováno. Přizpůsobujeme ti podmínky hřiště.“
Cože?!
Než jsem stačil cokoli říct, promítla se mi na sítnici další zpráva:
„Rozpoznán vyšší stres. Změkčení fairwayí o 17 %, bunkery zmenšeny o 30 %, greeny zpomaleny o 15 %, jamky zvětšena o 10%. Hra byla optimalizována pro Tvůj dnešní maximální herní komfort.“
Myslel jsem, že vyletím z kůže.
Vstoupil jsem na odpaliště první jamky. Zase jsem to všechno nevypl. Nechtěl jsem vědět, jak daleko to zašlo!
Kdysi jsem měl handicap 16, dřív než se HCP jako frustrující číslo pro golf směrnicí něco tečka něco zrušilo. Nic skvělého ta šestnáctka nebyla, ale byl jsem na to hrdý. Hrál jsem na to roky! Učil jsem krůček po krůčku vyrovnávat s větrem, terénem, tlakem. Ale dneska? Nezáleželo už na tom. Golf byl prý v tom moc těžký, tak se to zjednodušilo. Všichni měli hrát výsledkově skoro stejně. Systém vyrovná rozdíly. Jen tak je to prý spravedlivé a fér...
Nic. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi tady stával na prvním odpališti. Vítr tu zpravidla foukal zleva, věděl jsem, že musím vždy hrát fade, ten úder co mi nikdy dobře nešel. Soustředění, napětí, odpal. Žádná optimalizace, žádné algoritmy. Pojď Michale na to, říkám si. Jen ty a hra. Soustřeď se! Nápřah a švih. Hůl krásně zarezonovala, míček letí vzduchem, stáčí se a pak se stalo něco, co nemělo. Míček dosedl a... zastavil se krásně na výhledu. Co? Vždycky to přeci tady odskákalo do roughu!
Jako kdyby míček narazil na neviditelnou stěnu. Neskočil, nezatočil do strany, jako vždycky, prostě zbrzdil na místě a zastavil skoro přesně na středu fairwaye.
Zamračil jsem se. Dobře. Další rána. Oblíbené železo. Dlouhá trajektorie. A? Míček letěl krásně, přesně jak měl. Perfektní. Příliš perfektní. Něco bylo špatně. Nedokázal jsem si užít svůj úder. Nedokázal jsem cítit tu radost. Jen chladnou, neosobní, vypočítanou přesnost. Trefený green! GIR! „Shot!“
Když jsem došel na green, šel jsem patovat. Nikdy jsem nebyl skvělý patér. Pamatuji si, jak si mě kamarádi za to přátelsky dobírali. Ale měl jsem to své nedokonalé patování rád – sledovat ten míček, jak klouže po povrchu a přibližuje se k jamce, trojpaty jsem měl časté. Ano, sráželo mě to ve výsledcích. A co. Ale teď? Stoupnul jsem si nad míček, rána, sakra moc, vždyť přejede! Ne! Ne? Zastavuje těsně za jamkou? Doklepnutí a par! Par? Cože?
Podíval jsem se nevěřícně kolem. Všichni ve flajtu jsme nakonec tuhle jamku zahráli v paru. Moji spoluhráči byli nadšení. Nikomu to viditelně nevadilo. Hra má být byl přeci "férová". Prý, aby první jamka a vstup do hry nebyl pro nikoho frustrující... to jsem se ale dozvěděl až později.
Takhle to nemá být. Golf má trestat chyby. Má být souboj s terénem, se sebou samým, ne vyhlazená stezka, kde se všechno automaticky optimalizuje!
A tak to šlo dál. Jamku po jamce. Vztek mi postupně stoupal do hlavy.
Na osmé jamce jsem udělal něco, co jsem nikdy dříve neudělal. Odpálil jsem schválně špatně. Úplně mimo. Míček měl skončit uprostřed rozsáhlé vodní překážky.... letí, letí...
Píp! Notifikace: "Hra na této jamce je resetována pro Tvůj optimální zážitek. Hraj prosím znovu z odpaliště."
Dost. Tohle byl moment zlomu. Tohle není hra.
Kde je výzva? Kde je smysl? Kde je golf?
Podíval jsem se na oblohu a snažil se marně spolknout vztek. Bylo vůbec ještě někde místo, kde by se golf hrál tak, jak má? Jak si ho pamatuju?
Ukradli mi to. Stejně jako kdysi svobodu, sny, vize, život. A já si to všechno postupně nechal po kouskách vzít.
Ne! Tohle neskončilo.
Sevřel jsem míček v ruce a na moment zaváhal. Cítil jsem, jak mi srdce prudce buší. Měl bych se přizpůsobit? Protože... protože už zase nemůžu? Vzdát se bojovat o tu poslední věc, co mi zbyla? Jako o to vše ostatní, kde jsem to nakonec vyhodnotil smířlivě "rozumně"? Ne. Ne! NE!
Míček jsem místo postavení na týčko vzteky zahodil daleko do roughu, jděte s tímhle do prdele! Dost! Moji spoluhráči se na mě nevěřícně dívali, ale neřekli nic. Jsme všichni už zvyklí neptat se a neřešit. Vždyť systém přece ví, co je pro nás nejlepší!
Ne, neví. Ne. Ne pro mě!
Podíval jsem se znovu na tu modrou oblohu pod kopulí, svítilo tam někde slunce. Vzpomněl jsem si, o co nám všem dřív šlo. Sundal jsem si rukavici, rozhlédl se po té dokonale uhlazené krajině mého po desítky let oblíbeného hřiště. Zhluboka jsem se nadechl. Pak jsem se usmál. Poprvé za dlouhou dobu.
Naposledy jsem sevřel svoji oblíbenou hůl, ale místo dalšího úderu do míčku jsem ji položil do trávy. A vykročil jsem...
Systém mě možná zná už jen jako kód.
Nebudu další položkou v seznamu. Kdysi jsem si to slíbil.
Vzpomněl jsem si.
Je rok 2042. Den po dni sedím s virtuálními brýlemi v akademické korporaci a pomáhám optimalizovat další agendu, další proces, další část lidských životů. Každý den vidím, jak něco mizí. Pomáhám ten systém už léta budovat. Efektivita. Automatizace. Projekty. Řízení. Progres. Bla bla bla. Je mi z toho zle. Kdysi jsme v IT upřímně věřili, že pomáháme. Pak jsme naivně doufali, že neškodíme... a dnes? Čert to vem.
Mám ale ještě jednu věc. Golf. Místo, kde můžu dělat chyby, kde záleží jen na mně, jak si s nimi poradím. Golf je poslední místo, kde mám svobodu. Poslední věc, kde ještě o výsledku rozhoduje jen moje hlava, moje ruce.
Dnes si pojedu zase konečně zahrát. Po dlouhé době se dostanu na hřiště, protože poslední měsíce jen práce, kontroly, optimalizace. Rychleji, lépe, dokonaleji.
Nechal jsem se aerotaxíkem odvést na hřiště s jediným plánem a snem: odpálit míček a na pár hodin zapomenout, že svět výsledovek a analýz existuje. Několik let povinný chytrý vytetovaný náramek na ruce jsem vypnul.
Píp! Zapomněl jsem na integrovaná sluchátka!
„Vítej v našem resortu, Michale. Dlouho jsi tu nebyl. S nadšením tě informujeme, že jsme nedávno prošli upgradem a certifikací dle směrnic Globální unie, která zajišťuje každému povinné právo na šťastné zážitky v jeho volném čase. Bude to dnes fantastický den a skvělá hra! Tvé mentální rozpoložení právě bylo zanalyzováno. Přizpůsobujeme ti podmínky hřiště.“
Cože?!
Než jsem stačil cokoli říct, promítla se mi na sítnici další zpráva:
„Rozpoznán vyšší stres. Změkčení fairwayí o 17 %, bunkery zmenšeny o 30 %, greeny zpomaleny o 15 %, jamky zvětšena o 10%. Hra byla optimalizována pro Tvůj dnešní maximální herní komfort.“
Myslel jsem, že vyletím z kůže.
Vstoupil jsem na odpaliště první jamky. Zase jsem to všechno nevypl. Nechtěl jsem vědět, jak daleko to zašlo!
Kdysi jsem měl handicap 16, dřív než se HCP jako frustrující číslo pro golf směrnicí něco tečka něco zrušilo. Nic skvělého ta šestnáctka nebyla, ale byl jsem na to hrdý. Hrál jsem na to roky! Učil jsem krůček po krůčku vyrovnávat s větrem, terénem, tlakem. Ale dneska? Nezáleželo už na tom. Golf byl prý v tom moc těžký, tak se to zjednodušilo. Všichni měli hrát výsledkově skoro stejně. Systém vyrovná rozdíly. Jen tak je to prý spravedlivé a fér...
Nic. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi tady stával na prvním odpališti. Vítr tu zpravidla foukal zleva, věděl jsem, že musím vždy hrát fade, ten úder co mi nikdy dobře nešel. Soustředění, napětí, odpal. Žádná optimalizace, žádné algoritmy. Pojď Michale na to, říkám si. Jen ty a hra. Soustřeď se! Nápřah a švih. Hůl krásně zarezonovala, míček letí vzduchem, stáčí se a pak se stalo něco, co nemělo. Míček dosedl a... zastavil se krásně na výhledu. Co? Vždycky to přeci tady odskákalo do roughu!
Jako kdyby míček narazil na neviditelnou stěnu. Neskočil, nezatočil do strany, jako vždycky, prostě zbrzdil na místě a zastavil skoro přesně na středu fairwaye.
Zamračil jsem se. Dobře. Další rána. Oblíbené železo. Dlouhá trajektorie. A? Míček letěl krásně, přesně jak měl. Perfektní. Příliš perfektní. Něco bylo špatně. Nedokázal jsem si užít svůj úder. Nedokázal jsem cítit tu radost. Jen chladnou, neosobní, vypočítanou přesnost. Trefený green! GIR! „Shot!“
Když jsem došel na green, šel jsem patovat. Nikdy jsem nebyl skvělý patér. Pamatuji si, jak si mě kamarádi za to přátelsky dobírali. Ale měl jsem to své nedokonalé patování rád – sledovat ten míček, jak klouže po povrchu a přibližuje se k jamce, trojpaty jsem měl časté. Ano, sráželo mě to ve výsledcích. A co. Ale teď? Stoupnul jsem si nad míček, rána, sakra moc, vždyť přejede! Ne! Ne? Zastavuje těsně za jamkou? Doklepnutí a par! Par? Cože?
Podíval jsem se nevěřícně kolem. Všichni ve flajtu jsme nakonec tuhle jamku zahráli v paru. Moji spoluhráči byli nadšení. Nikomu to viditelně nevadilo. Hra má být byl přeci "férová". Prý, aby první jamka a vstup do hry nebyl pro nikoho frustrující... to jsem se ale dozvěděl až později.
Takhle to nemá být. Golf má trestat chyby. Má být souboj s terénem, se sebou samým, ne vyhlazená stezka, kde se všechno automaticky optimalizuje!
A tak to šlo dál. Jamku po jamce. Vztek mi postupně stoupal do hlavy.
Na osmé jamce jsem udělal něco, co jsem nikdy dříve neudělal. Odpálil jsem schválně špatně. Úplně mimo. Míček měl skončit uprostřed rozsáhlé vodní překážky.... letí, letí...
Píp! Notifikace: "Hra na této jamce je resetována pro Tvůj optimální zážitek. Hraj prosím znovu z odpaliště."
Dost. Tohle byl moment zlomu. Tohle není hra.
Kde je výzva? Kde je smysl? Kde je golf?
Podíval jsem se na oblohu a snažil se marně spolknout vztek. Bylo vůbec ještě někde místo, kde by se golf hrál tak, jak má? Jak si ho pamatuju?
Ukradli mi to. Stejně jako kdysi svobodu, sny, vize, život. A já si to všechno postupně nechal po kouskách vzít.
Ne! Tohle neskončilo.
Sevřel jsem míček v ruce a na moment zaváhal. Cítil jsem, jak mi srdce prudce buší. Měl bych se přizpůsobit? Protože... protože už zase nemůžu? Vzdát se bojovat o tu poslední věc, co mi zbyla? Jako o to vše ostatní, kde jsem to nakonec vyhodnotil smířlivě "rozumně"? Ne. Ne! NE!
Míček jsem místo postavení na týčko vzteky zahodil daleko do roughu, jděte s tímhle do prdele! Dost! Moji spoluhráči se na mě nevěřícně dívali, ale neřekli nic. Jsme všichni už zvyklí neptat se a neřešit. Vždyť systém přece ví, co je pro nás nejlepší!
Ne, neví. Ne. Ne pro mě!
Podíval jsem se znovu na tu modrou oblohu pod kopulí, svítilo tam někde slunce. Vzpomněl jsem si, o co nám všem dřív šlo. Sundal jsem si rukavici, rozhlédl se po té dokonale uhlazené krajině mého po desítky let oblíbeného hřiště. Zhluboka jsem se nadechl. Pak jsem se usmál. Poprvé za dlouhou dobu.
Naposledy jsem sevřel svoji oblíbenou hůl, ale místo dalšího úderu do míčku jsem ji položil do trávy. A vykročil jsem...
Systém mě možná zná už jen jako kód.
Nebudu další položkou v seznamu. Kdysi jsem si to slíbil.
Vzpomněl jsem si.
...
