Bylo to jedno z těch ran po snídani, kdy svět na chvíli zpomalí a kdy hrajeme na chatě se synem šachy. Jsou jarní prázdniny. Honzíkův teplý čaj, ještě v dětském hrníčku s krtečkem, já kávu, tichem naplněná místnost, za oknem mrazivý únor. Má žena Týnka si vedle nás čte napínavou detektivku. Na stole šachovnice. Sedíme s Honzíkem naproti sobě. Kdysi jsem ho učil, jak se pohybují figurky, jak si plánovat tahy dopředu, jak nepřehlédnout soupeřovu strategii. Dnes už to nepotřebuje. Dnes zná zahájení, taktiku, už si staví obranu, útočí, nastavuje mi pasti, do kterých se chytám, přemýšlí dopředu. Kdysi dávno takhle se mnou hrála má maminka, problesko mi hlavou. A pak na táboře hospodář Vráťa...
Jeden tah, druhý tah. A další. Přemýšlíme. Sleduji jeho soustředění, jak se mu v očích zrcadlí možnosti budoucích pozic. Figurka bere figurku. Pohyb, krytí... A pak – pak mat? "Šach mat, tatínku!" Podává mi ruku, s úsměvem, který v sobě má zároveň radost i respekt. Vzhlédnu, pousměju se a potřesu mu rukou. „Dobře zahráno,“ trochu nevěřícně říkám. Prohrál jsem. A dívám se na něj. Protože tady nejde jen o hru. Jde o cestu. O to, že ten malý kluk, kterého jsem kdysi učil pravidla, už je schopný mě porazit. A nejen to – přemýšlí, učí se, vyvíjí se. A já jsem u toho.
V golfu je to podobné. Když jsem začínal, sbíral jsem rady. Sledoval zkušenější hráče, snažil se pochopit jemné nuance hry. Pravda, ne moc rychle, ale po mnoha stovkách a tisících opakováních úderu na rohožce jsem se přeci jen něco naučil. Časem se i toto v golfu změnilo – snažím se ostatním pomáhat s prvními krůčky, sdílet radost a ukázat třebas i tu na Jamce, jak věci v golfu fungují a jak je dobré vidět věci i z jiného úhlu, v souvislostech pro pochopení. Zdaleka nejsem trenér, nejsem ani učitel, ale rád se podělím o to, co mě baví. A často zjišťuji, že když něco vysvětluji, sám si to utvrzuji a připomínám. A někdy nám právě ti, kterým ukazujeme co a jak, ukážou něco nového, co jsme dříve neviděli nebo pozapomněli. A nemusí se jednat jen o konkrétní dovednost, ale třeba jen o přístup ke hře, nadšení a radost z ní. Něco, na co jsme pod rutinou už sami pozapomněli. A co nás tolik vždy těšilo a možná někdy marně v těžkých chvílích hledáme.
Ta největší krása golfu spočívá v tom, že hráči různých úrovní, dovedností, věku mohou hrát spolu. Zkušenější hráč může vést toho méně zkušeného, ale zároveň se od něj může učit a inspirovat. Hra není jen o vítězství, ale o sdílení okamžiků, o výměně zkušeností, o společném růstu a zážitku. Může to být přátelské utkání, kde se inspirujeme navzájem, nebo klidná hra, kde se učíme trpělivosti a pokoře. A nebo i soutěžní hra, kde sami vidíme "jen" nadšený přístup toho druhého. A právě to dává našemu krásnému sportu jeho pravou hodnotu.
Když v golfu odpálíme povedenou ránu, zastaví se čas. Míček letí a my ho sledujeme, jak stoupá do vzduchu, jak plachtí, jak se noří zpět k zemi. Tam, kam jsme chtěli. Je to chvíle, kdy všechno dává smysl. Kdy nejde o skóre, ale o ten okamžik dokonalého propojení, kdy všechno sedne. Okamžik který si chceme zapamatovat. Tak je to i v šachu, kdy poprvé zahrajeme naučenou šikovnou kombinaci při hře. A tak je to i v životě. A pak po čase přijdou chvíle, kdy si uvědomíme, že už nejsme těmi, kdo vedou ostatní. Že už nejsme těmi silnějšími, lepšími hráči. Že neodpalujeme tak daleko, jako dřív. Že se role mění. A že v tom je ta skutečná krása. Když vidíme, jak někdo vedle nás a s námi roste, jak nás jednou překonává, jak se posouvá dál. A přitom víme, že po nás nastoupí postupně další, lepší, šikovnější učitelé, trenéři, znalci, mistři, kamarádi, partneři či partnerky, kteří zase předají kus toho, co my už sami předat nemůžeme.
Každý povedený odpal je malým návratem k sobě samému, připomenutím toho podstatného. O nalezení harmonie, o tom, že někdy stačí jen stát na odpališti, vnímat klid, přírodu a let míčku. A vzpomenout si na všechny ty, co stáli na naší cestě k tomu, aby se ten míček zvedl. A na ty, se kterými jsme obešli mnoho hřišť, mnohem lepšími hráči, kteří nám trpělivě radili, když jsem byli začátečníky. Přesto tam byli. S námi. Se mnou. A uvědomit si, že i když jsme možná už prohráli hru, vyhráli jsme něco mnohem důležitějšího.
Šachy, golf, život. Všechno se to propojuje. Nejde o to, jestli jsme dnes vyhráli, nebo prohráli. Jde o to, co si z toho vezmeme. O okamžiky, které se vryjí do paměti. O cenné chvíle sdílené s těmi, na kterých nám záleží. O cestu, kterou jdeme společně. O tom, že můžeme hrát tu naši hru, bez ohledu na to, kdo je lepší či horší, starší či mladší, kluci a holky - spolu pořád, budeme-li chtít. A to nejenom šachy a golf.
Dnes jsem prohrál. Ale vlastně, vlastně jsem vyhrál.
Jeden tah, druhý tah. A další. Přemýšlíme. Sleduji jeho soustředění, jak se mu v očích zrcadlí možnosti budoucích pozic. Figurka bere figurku. Pohyb, krytí... A pak – pak mat? "Šach mat, tatínku!" Podává mi ruku, s úsměvem, který v sobě má zároveň radost i respekt. Vzhlédnu, pousměju se a potřesu mu rukou. „Dobře zahráno,“ trochu nevěřícně říkám. Prohrál jsem. A dívám se na něj. Protože tady nejde jen o hru. Jde o cestu. O to, že ten malý kluk, kterého jsem kdysi učil pravidla, už je schopný mě porazit. A nejen to – přemýšlí, učí se, vyvíjí se. A já jsem u toho.
V golfu je to podobné. Když jsem začínal, sbíral jsem rady. Sledoval zkušenější hráče, snažil se pochopit jemné nuance hry. Pravda, ne moc rychle, ale po mnoha stovkách a tisících opakováních úderu na rohožce jsem se přeci jen něco naučil. Časem se i toto v golfu změnilo – snažím se ostatním pomáhat s prvními krůčky, sdílet radost a ukázat třebas i tu na Jamce, jak věci v golfu fungují a jak je dobré vidět věci i z jiného úhlu, v souvislostech pro pochopení. Zdaleka nejsem trenér, nejsem ani učitel, ale rád se podělím o to, co mě baví. A často zjišťuji, že když něco vysvětluji, sám si to utvrzuji a připomínám. A někdy nám právě ti, kterým ukazujeme co a jak, ukážou něco nového, co jsme dříve neviděli nebo pozapomněli. A nemusí se jednat jen o konkrétní dovednost, ale třeba jen o přístup ke hře, nadšení a radost z ní. Něco, na co jsme pod rutinou už sami pozapomněli. A co nás tolik vždy těšilo a možná někdy marně v těžkých chvílích hledáme.
Ta největší krása golfu spočívá v tom, že hráči různých úrovní, dovedností, věku mohou hrát spolu. Zkušenější hráč může vést toho méně zkušeného, ale zároveň se od něj může učit a inspirovat. Hra není jen o vítězství, ale o sdílení okamžiků, o výměně zkušeností, o společném růstu a zážitku. Může to být přátelské utkání, kde se inspirujeme navzájem, nebo klidná hra, kde se učíme trpělivosti a pokoře. A nebo i soutěžní hra, kde sami vidíme "jen" nadšený přístup toho druhého. A právě to dává našemu krásnému sportu jeho pravou hodnotu.
Když v golfu odpálíme povedenou ránu, zastaví se čas. Míček letí a my ho sledujeme, jak stoupá do vzduchu, jak plachtí, jak se noří zpět k zemi. Tam, kam jsme chtěli. Je to chvíle, kdy všechno dává smysl. Kdy nejde o skóre, ale o ten okamžik dokonalého propojení, kdy všechno sedne. Okamžik který si chceme zapamatovat. Tak je to i v šachu, kdy poprvé zahrajeme naučenou šikovnou kombinaci při hře. A tak je to i v životě. A pak po čase přijdou chvíle, kdy si uvědomíme, že už nejsme těmi, kdo vedou ostatní. Že už nejsme těmi silnějšími, lepšími hráči. Že neodpalujeme tak daleko, jako dřív. Že se role mění. A že v tom je ta skutečná krása. Když vidíme, jak někdo vedle nás a s námi roste, jak nás jednou překonává, jak se posouvá dál. A přitom víme, že po nás nastoupí postupně další, lepší, šikovnější učitelé, trenéři, znalci, mistři, kamarádi, partneři či partnerky, kteří zase předají kus toho, co my už sami předat nemůžeme.
Každý povedený odpal je malým návratem k sobě samému, připomenutím toho podstatného. O nalezení harmonie, o tom, že někdy stačí jen stát na odpališti, vnímat klid, přírodu a let míčku. A vzpomenout si na všechny ty, co stáli na naší cestě k tomu, aby se ten míček zvedl. A na ty, se kterými jsme obešli mnoho hřišť, mnohem lepšími hráči, kteří nám trpělivě radili, když jsem byli začátečníky. Přesto tam byli. S námi. Se mnou. A uvědomit si, že i když jsme možná už prohráli hru, vyhráli jsme něco mnohem důležitějšího.
Šachy, golf, život. Všechno se to propojuje. Nejde o to, jestli jsme dnes vyhráli, nebo prohráli. Jde o to, co si z toho vezmeme. O okamžiky, které se vryjí do paměti. O cenné chvíle sdílené s těmi, na kterých nám záleží. O cestu, kterou jdeme společně. O tom, že můžeme hrát tu naši hru, bez ohledu na to, kdo je lepší či horší, starší či mladší, kluci a holky - spolu pořád, budeme-li chtít. A to nejenom šachy a golf.
Dnes jsem prohrál. Ale vlastně, vlastně jsem vyhrál.
...
