Jak jsem moderoval hru „Poznej hřiště a jamku podle fotografie“
Upozorňuji, že veškeré mnou v článku zmiňované a popisované osoby jsou zcela fiktivní, neskutečné a smyšlené a že jména osobám přiřazená a v článku použitá jsem vybíral zcela náhodně, libovolně a bez jakéhokoliv vztahu ke zmiňovaným osobám.
I. Jak to vše vzniklo a jak to bylo loni
Tož to bylo tak – někdy v lednu loňského roku vyhlásil Michal pro 19. jamku novou soutěž, kdy cílem bylo poznat co nejvíce hřišť a jamek z fotografií zadaných samotnými hráči. Jednoduchá pravidla, dostupnost vlastních archivů fotografií, čas a chuť ze soutěže udělaly fenomén. Mnozí jsme denně seděli u kompu či mobilu v běžných i nezvyklých časech, pátrali v paměti, hledali na internetu, neposlouchali slova svého partnera nebo šéfa, nadávali na nedostatečné zveřejnění map hřiště či přehledu jamek na webu některých golfových rezortů, hádali obsah fotek, brblali nad rychlejšími odpověďmi, rozčilovali se nad možným nedodržením pravidel, pohádali se mezi sebou, radovali se z poznání a uhodnutí, prohrávali, vítězili. To vše po dobu o něco delší dvou měsíců.
Já se do hry zapojil také. A maje dostatek volného času coby maršál před penzí, který v zimě neslouží, nabídl jsem se Michalovi s pomocí a dohledem nad soutěží. Ten mne jmenoval moderátorem. Tušil jsem, oč asi půjde, ale skutečnost předčila má očekávání. Stal jsem se nejen strážcem dodržování pravidel nebo jejich vykladačem, když pro nějakou situaci nebyla doslovně k dispozici, ale také pomocníkem a rádcem ve chvílích, kdy se mi soutěžící ozývali veřejně a hlavně v soukromých zprávách se svými postřehy (to často), žádostmi o radu jak rozhodnout (to převážně) a stížnostmi na postupy jiných (to občas). Uvědomil jsem si, jak je to podobné s prací maršála – být vlídný, vstřícný, nápomocný ale také přesný, spolehlivý a jednoznačný a rázný při uplatňování pravidel a dodržování postupů. Celý život jsem pracoval s lidmi, řídil pracovní kolektivy, trénoval a vedl sportovní týmy a kluby. Proto jsem s tím zpravidla neměl potíže. Byli ovšem i takoví hráči, kteří někdy prosazovali jen ten svůj pohled na věc, a já se musel činit, abychom se pochopili a domluvili. Ano, možná jsem kvůli tomu párkrát špatně spal, jak mi to vrtalo hlavou, a snažil jsem se najít řešení. Nakonec vše dobře dopadlo – hra měla úspěch, nad očekávání splnila svůj cíl, mnohým se stala motivací, kam plánovat další golfové cesty, ukázala, jak je u nás na golfu krásně. Vítězové byli obdivováni a oceněni, poražených nebylo.
II. Letošní repete
Letošní domluva s Michalem z kraje ledna byla jednoduchá. Stejná hra, stejné principy, prakticky stejná pravidla. Nově jsme zkusili omezení na 1 bod denně a hru mimo soutěž po získání bodu. První se osvědčilo, druhé ne. Na samém konci pak na četné žádosti hráčů přibyla možnost zadávat slovenská hřiště, což podle mne také mělo úspěch. Bod denně znamenal pro ty, co už ho získali, klid a čas v dalším průběhu dne. Ale také přinesl nový fenomén – půlnoční dostihy několika hráčů-bláznů (a já býval mezi nimi), kdy o rychlosti rozhodovala také použitá technika a připojení. A když nebyl bod z časného rána, zůstalo dost prostoru ho mít z odpoledne. O vítězích pak rozhodla touha bodovat, znalosti, schopnosti vyhledat obrázky a informace. Risk v podobě rychlé odpovědi se někdy vyplatil, někdy ne. Znalost toho, odkud zadavatel je (klub, oblast), také pomáhala. Plno krásných fotografií, dobré doprovodné komentáře a debaty. Za mne úspěch.
Co to znamenalo pro mne – být často na 19. jamce, poslouchat nářky mé ženy „Zase se ti tam hádají?“ a „Zase budeš místo spaní čekat na půlnoc a vyhodnocovat?“, poznámky vnoučat „Dědo, nech ten golf, když je teď Zima, a pojď si s námi zase hrát!“ A také postřehy „Tam je krásně, tam si musím zajet zahrát!“ nebo „Jasně, to je desítka v protisměru, koukej (natáčím noťas k manželce), tam jsme hráli předloni.“ Anebo „Ha, došly mu fotky, tuhle si půjčil z webu!“ či „Škoda, že už dneska bod mám.“
III. Za vším hledej lidi
Pro mne osobně hra znamenala nejen fotky a body. Za zadavateli hádanek a fotografií jsem letos viděl konkrétní osoby. Víte, já na 19. jamce nejsem tak dlouho, i když jsem ji pasivně sledoval více let předtím. Po zkušenostech z loňska jsem si více uvědomoval, kdo je kdo, aniž bychom se osobně znali. Ano, s některými jsem se už setkal jako maršál, hráč či rozhodčí na hřišti nebo divák na golfové akci. Ale před zahájením hry se mi honilo hlavou, zda Tom bude excelovat jako loni, Tereza bude zase tak trochu neřízená střela, Mirek nás bude zkoušet dostat nás úpravami obrázků, Jan přidá další letecké snímky, Štěpán a Roman budou stroze a nekompromisně bodovat? Průběžně jsem si také o hráčích doplňoval informace z dostupných zdrojů.
Z větší části tomu tak bylo. Všudehrálové dominovali. Tomova paměť předznamenala výhru i přes pracovní vytížení, hrál rozhodně a prakticky se nemýlil. Jan na tom byl podobně, vystupoval solidně, nad věcí. Roman, který také hrál i tam, kde hřiště ještě nedostavěli, patřil mezi nejlepší. Brněnský Tomáš měl vždy dost času úspěšně zabodovat, slapský Tomáš některé nezdary bral s úsměvem, a přesto byl úspěšný, Víťa si svojí občasnou zbrklostí komplikoval zisky, Štěpán na to letos neměl dostatek času. S Mirkem jsme snad našli společnou řeč, cením si jeho letošního přístupu ke hře, i když mnohé mohl iritovat tím, že k uhádnutí jeho hádanky bylo občas třeba počkat si na ty správné nápovědy. Tereza se letos vyeliminovala ze hry sama, Dana tak zůstala ve hře jediná růže. Pavel, Libor a David dopadli velmi solidně, Honza se zapojil až v druhé půlce a byť někdy postupoval spíše zbrkle, pořádně ziskem bodů proháněl ostatní. Nakonec jsem si nechal Petra. Jumbo věděl a bodoval, když nerozvážel a nespal, a když si vzpomněl. Tady na jamce jsme se „setkávali“ zpravidla v půl třetí ráno. A tak dále.
IV. Závěr bez slz
Mne hrozně těší, že letos měla hra hladký a téměř nerušený průběh, k zásahům a řešením toho moc nebylo. Často jste se se mnou předem radili pomocí soukromých zpráv, jak přistoupit k odpovědi na hádanku, jak vybruslit z nepřesného zadání. Já se vám snažil poradit a dát vhodné doporučení. Nebo jste mi napsali jen tak, ať už v souvislosti s hrou, nebo zcela mimo ni. Těší mě důvěra, kterou jsme s Michalem u vás snad měli. A hlavně mě těší, že nás to bavilo a že se budeme těšit na příští rok. Zdá se, že s Michalem zase máme něco v plánu. Mnozí z vás soutěžících k tomu svými postřehy a nápady přispěli. Uvidíme.
Jindra
Upozorňuji, že veškeré mnou v článku zmiňované a popisované osoby jsou zcela fiktivní, neskutečné a smyšlené a že jména osobám přiřazená a v článku použitá jsem vybíral zcela náhodně, libovolně a bez jakéhokoliv vztahu ke zmiňovaným osobám.
I. Jak to vše vzniklo a jak to bylo loni
Tož to bylo tak – někdy v lednu loňského roku vyhlásil Michal pro 19. jamku novou soutěž, kdy cílem bylo poznat co nejvíce hřišť a jamek z fotografií zadaných samotnými hráči. Jednoduchá pravidla, dostupnost vlastních archivů fotografií, čas a chuť ze soutěže udělaly fenomén. Mnozí jsme denně seděli u kompu či mobilu v běžných i nezvyklých časech, pátrali v paměti, hledali na internetu, neposlouchali slova svého partnera nebo šéfa, nadávali na nedostatečné zveřejnění map hřiště či přehledu jamek na webu některých golfových rezortů, hádali obsah fotek, brblali nad rychlejšími odpověďmi, rozčilovali se nad možným nedodržením pravidel, pohádali se mezi sebou, radovali se z poznání a uhodnutí, prohrávali, vítězili. To vše po dobu o něco delší dvou měsíců.
Já se do hry zapojil také. A maje dostatek volného času coby maršál před penzí, který v zimě neslouží, nabídl jsem se Michalovi s pomocí a dohledem nad soutěží. Ten mne jmenoval moderátorem. Tušil jsem, oč asi půjde, ale skutečnost předčila má očekávání. Stal jsem se nejen strážcem dodržování pravidel nebo jejich vykladačem, když pro nějakou situaci nebyla doslovně k dispozici, ale také pomocníkem a rádcem ve chvílích, kdy se mi soutěžící ozývali veřejně a hlavně v soukromých zprávách se svými postřehy (to často), žádostmi o radu jak rozhodnout (to převážně) a stížnostmi na postupy jiných (to občas). Uvědomil jsem si, jak je to podobné s prací maršála – být vlídný, vstřícný, nápomocný ale také přesný, spolehlivý a jednoznačný a rázný při uplatňování pravidel a dodržování postupů. Celý život jsem pracoval s lidmi, řídil pracovní kolektivy, trénoval a vedl sportovní týmy a kluby. Proto jsem s tím zpravidla neměl potíže. Byli ovšem i takoví hráči, kteří někdy prosazovali jen ten svůj pohled na věc, a já se musel činit, abychom se pochopili a domluvili. Ano, možná jsem kvůli tomu párkrát špatně spal, jak mi to vrtalo hlavou, a snažil jsem se najít řešení. Nakonec vše dobře dopadlo – hra měla úspěch, nad očekávání splnila svůj cíl, mnohým se stala motivací, kam plánovat další golfové cesty, ukázala, jak je u nás na golfu krásně. Vítězové byli obdivováni a oceněni, poražených nebylo.
II. Letošní repete
Letošní domluva s Michalem z kraje ledna byla jednoduchá. Stejná hra, stejné principy, prakticky stejná pravidla. Nově jsme zkusili omezení na 1 bod denně a hru mimo soutěž po získání bodu. První se osvědčilo, druhé ne. Na samém konci pak na četné žádosti hráčů přibyla možnost zadávat slovenská hřiště, což podle mne také mělo úspěch. Bod denně znamenal pro ty, co už ho získali, klid a čas v dalším průběhu dne. Ale také přinesl nový fenomén – půlnoční dostihy několika hráčů-bláznů (a já býval mezi nimi), kdy o rychlosti rozhodovala také použitá technika a připojení. A když nebyl bod z časného rána, zůstalo dost prostoru ho mít z odpoledne. O vítězích pak rozhodla touha bodovat, znalosti, schopnosti vyhledat obrázky a informace. Risk v podobě rychlé odpovědi se někdy vyplatil, někdy ne. Znalost toho, odkud zadavatel je (klub, oblast), také pomáhala. Plno krásných fotografií, dobré doprovodné komentáře a debaty. Za mne úspěch.
Co to znamenalo pro mne – být často na 19. jamce, poslouchat nářky mé ženy „Zase se ti tam hádají?“ a „Zase budeš místo spaní čekat na půlnoc a vyhodnocovat?“, poznámky vnoučat „Dědo, nech ten golf, když je teď Zima, a pojď si s námi zase hrát!“ A také postřehy „Tam je krásně, tam si musím zajet zahrát!“ nebo „Jasně, to je desítka v protisměru, koukej (natáčím noťas k manželce), tam jsme hráli předloni.“ Anebo „Ha, došly mu fotky, tuhle si půjčil z webu!“ či „Škoda, že už dneska bod mám.“
III. Za vším hledej lidi
Pro mne osobně hra znamenala nejen fotky a body. Za zadavateli hádanek a fotografií jsem letos viděl konkrétní osoby. Víte, já na 19. jamce nejsem tak dlouho, i když jsem ji pasivně sledoval více let předtím. Po zkušenostech z loňska jsem si více uvědomoval, kdo je kdo, aniž bychom se osobně znali. Ano, s některými jsem se už setkal jako maršál, hráč či rozhodčí na hřišti nebo divák na golfové akci. Ale před zahájením hry se mi honilo hlavou, zda Tom bude excelovat jako loni, Tereza bude zase tak trochu neřízená střela, Mirek nás bude zkoušet dostat nás úpravami obrázků, Jan přidá další letecké snímky, Štěpán a Roman budou stroze a nekompromisně bodovat? Průběžně jsem si také o hráčích doplňoval informace z dostupných zdrojů.
Z větší části tomu tak bylo. Všudehrálové dominovali. Tomova paměť předznamenala výhru i přes pracovní vytížení, hrál rozhodně a prakticky se nemýlil. Jan na tom byl podobně, vystupoval solidně, nad věcí. Roman, který také hrál i tam, kde hřiště ještě nedostavěli, patřil mezi nejlepší. Brněnský Tomáš měl vždy dost času úspěšně zabodovat, slapský Tomáš některé nezdary bral s úsměvem, a přesto byl úspěšný, Víťa si svojí občasnou zbrklostí komplikoval zisky, Štěpán na to letos neměl dostatek času. S Mirkem jsme snad našli společnou řeč, cením si jeho letošního přístupu ke hře, i když mnohé mohl iritovat tím, že k uhádnutí jeho hádanky bylo občas třeba počkat si na ty správné nápovědy. Tereza se letos vyeliminovala ze hry sama, Dana tak zůstala ve hře jediná růže. Pavel, Libor a David dopadli velmi solidně, Honza se zapojil až v druhé půlce a byť někdy postupoval spíše zbrkle, pořádně ziskem bodů proháněl ostatní. Nakonec jsem si nechal Petra. Jumbo věděl a bodoval, když nerozvážel a nespal, a když si vzpomněl. Tady na jamce jsme se „setkávali“ zpravidla v půl třetí ráno. A tak dále.
IV. Závěr bez slz
Mne hrozně těší, že letos měla hra hladký a téměř nerušený průběh, k zásahům a řešením toho moc nebylo. Často jste se se mnou předem radili pomocí soukromých zpráv, jak přistoupit k odpovědi na hádanku, jak vybruslit z nepřesného zadání. Já se vám snažil poradit a dát vhodné doporučení. Nebo jste mi napsali jen tak, ať už v souvislosti s hrou, nebo zcela mimo ni. Těší mě důvěra, kterou jsme s Michalem u vás snad měli. A hlavně mě těší, že nás to bavilo a že se budeme těšit na příští rok. Zdá se, že s Michalem zase máme něco v plánu. Mnozí z vás soutěžících k tomu svými postřehy a nápady přispěli. Uvidíme.
Jindra
