Golf.cz Klára Spilková – svatba, cestování a další úskalí

Změnilo se mi jméno. Vlastně mi ke Klára Spilková přibylo ještě Davidson a s tím se pojí řada otázek. Třeba: Ty jsi se vdala? Ano, už jsem vdaná paní a plánovat svatbu v průběhu turnajové sezony nebylo vůbec jednoduché. My jsme ale měli svým způsobem štěstí, protože jsme si termín svatby vybrali až na období po sezoně: na prosinec, těsně před Silvestrem a měsíc po skončení posledního turnaje. Měla jsem tak čtyři týdny, abych se přípravám mohla věnovat na sto procent. A věřte mi, bylo toho hodně. Takže jsem si moc neodpočinula. Všechno jsme přesto stihli včas a stálo to za to! Svatba byla krásná a přesně taková, jaká měla být.

I když je manžel Sean Američan, obřad proběhl jen v Praze. Přijela celá jeho rodina a spousta kamarádů. Skoro až takový malý zájezd třiceti lidí. Díky termínu a svátkům měli všichni volno, i děti ve škole. Nikdo si tak ani nemusel brát dovolenou. A nebojte se, druhá svatba v Americe už mě nečeká. Všichni, včetně nás dvou, jsme si to v Praze náramně užili.

Se Seanem jsme se potkali na golfu, na Karlštejně. Vlastně za to trochu může můj kamarád, Francouz Basile Dalberto, který dělá kedíka na European Tour a už dlouhá léta žije v Praze. Šli jsme si se Seanem zahrát, a tak nějak se to stalo. On je navíc velmi dobrý hráč a porazit ho není jen tak.

Na líbánky jsme jeli do Ameriky, kde jsme trávili čas se Seanovou rodinou a já už začala pomalu před novou sezonou trénovat. Až v půlce ledna jsme si našli pár dnů na opravdový honeymoon a odletěli do Kostariky. Bez holí! A pak zase zpět, tentokrát na Floridu, a do plné přípravy na start Ladies European Tour. Pro mě to bylo letos až v únoru v Saúdské Arábii.

Přežít šest týdnů mimo domov se dá. Jsem v tom už zběhlá a je to dlouhá léta můj život. Nic nezvyklého. Jen se musíte umět mimo hřiště i trochu odreagovat. Je toho víc, co mi pomáhá. Třeba si máknout ve fitku, jít se jen tak projít, podívat se na film, vzít do ruky knížku, zregenerovat v přírodě nebo si na chvilku lehnout a dát si šlofíka. Záleží na situaci a na tom, co mi nejlépe pomůže na chvíli od golfu vypnout.

Spolupráce na hřišti mezi manželi funguje skvěle. Vlastně stále stejně, jako když jsme ještě manželi nebyli. Sean dobře ví, co potřebuju, a já s ním o tom dokážu volně komunikovat. Takhle to mezi námi chodí, a Sean je navíc velmi citlivý člověk. Umí dobře odhadnout, co má na hřišti dělat. Kdy mluvit nebo kdy jen moji volbu potvrdit. Vše vlastně máme postavené na vzájemné důvěře. On věří ve mě, že mohu kdekoli vyhrát, a já zase jemu, že jeho rady jsou správné.

Časová pásma jsou výzva, ale už jsem se naučila cestou nespat. Je lepší nejdřív přiletět na místo a jít si lehnout až večer místního času. Pro mě je lepší být před prvním spánkem v novém pásmu hodně unavená. Raději nespím třeba i dva dny, pak se vyspím pořádně a srovnám si tak čas. Je to lepší než spát v letadle a pak celou místní noc probdít. Tak se s tím teď vypořádávám a ono to funguje.

Jídlo v různých exotických zemích je pokaždé zajímavé. Na mnoha místech je potřeba dávat si pozor hlavně na vodu, tedy pít jen balenou vodu a taky si s ní čistit zuby. Být zkrátka opatrná, nedávat si do pití led a jíst jen dobře vařená nebo smažená jídla. Žádné polotovary. A hlavně žádnou zmrzlinu. Jenže ne vždy to člověk dobře vychytá. Třeba teď v Kapském Městě mělo problém 90 procent startovního pole. Nikdo nevěděl proč, a střevní chřipka řádila nejen mezi hráčkami celý týden. Někdy se to prostě stává a musíte i s touto eventualitou počítat. Tohle riziko patří k cestování ze země do země a každý to asi sám někdy poznal.

Na Jihoafrickou republiku budu dlouho vzpomínat. Spousta věcí mě překvapila. Pozitivně i negativně. Třeba jak musí být člověk obezřetný a dávat na sebe a okolí pozor, aby se nedostal do situací, do kterých se nikdo dostat nechce. Je to hlavně o bezpečnosti. Přesto mi zdejší lidé říkali, že se na to dá zvyknout. No, já vám nevím.

Kapské Město je opravdu nádherné. Jen je škoda, že jsme kvůli střevním trablům neměli čas podívat se alespoň na mys Dobré naděje a stihli jsme jen krátký výlet za tučňáky hned vedle hřiště. Ráda bych se tam ještě jednou vrátila. Ale tak to prostě je: V průběhu turnaje není čas vůbec na nic. Kolikrát až v neděli po posledním kole máte chvilku jen tak vyběhnout do nejbližšího okolí na jídlo. A také mě všichni varovali před paviány, ale víte co? Já ani jednoho nepotkala. O důvod víc do Afriky ještě jednou zavítat.

Těch šest prvních týdnů na tour byl vlastně jeden kulturní šok za druhým. Džidda se svými pravidly ohledně žen, oproti tomu civilizovaná Dubaj, divoký Johannesburg, kouzelné Kapské Město a nakonec prazvláštními zákony svázaný Singapur. Víte třeba, že tam zákon zakazuje žvýkat ve výtahu a že vyplivnout žvýkačku na chodník je skoro trestný čin? Vnímat tyhle odlišné kultury je pro mě vždy to nejzajímavější – jak je to v každé zemi jiné, jak jsou jiní lidé a jak k tomu přistupovat. Je pozoruhodné, z jak jiných kořenů všichni vycházíme a jak se je snažíme naučit přijímat a respektovat. Pak se vrátím domů a připadám si zase o kousek bohatší.

Domů se vždy nejvíc těším na bezpečí a kamarády. Na to, že se mohu jít v klidu a beze strachu i večer projít, že si mohu dát kdekoli kafe a že strávíme čas s blízkými. Na to jsme se se Seanem domů těšili nejvíc: na společenský život a na bezpečí.

Kdo se mnou teď na turnaje pojede, kdyby Sean zůstal doma a učil na univerzitě ústavní právo? No, to zatím nevím. Uvidíme, jak to bude. Když se mnou ale Sean nepojede, určitě mi bude chybět. On mi totiž chybí vždy, když s ním nejsem…​