LET, edice Covid 2020 (Golf.cz)
Aneb jak funguje profesionální túra, když na hřiště nesmí diváci a všichni nosí roušky. Vezmeme to po časové ose, pěkně od počátku věků.
Když mi můj šéf, Davide Lantos, napsal, že se mnou počítá pro Aberdeen Investment Standard Ladies Scottish Open a tím pádem i pro AIG Women’s Open – ano, slovo British z názvu letos zmizelo – začal jsem postupně dohledávat všechno vybavení, které jsem na pár měsíců odložil bůhví kam. Začala narůstat smršť emailů, všechny se týkaly procedur a povinných omezení tak, jak je vyhlásila vláda ve Skotsku a jak je vyžadují zdravotní protokoly Ladies European Tour.
V první fázi přicházely manuály a podrobné návody, jak se chovat, co dodržovat a za jakých okolností budeme z turnaje vykázáni. Takže obvyklý zvednutý malíček na start všeho. Kolektivní zodpovědnost ale nabývá opravdu seriózní rozměr, jiný, než ten který přináší třeba běžný život na ulici v Praze. Neumím si představit, že by turnaj byl ohrožen jen proto, že někdo vymyslí jakoukoliv klukovinu. Obzvlášť ve chvíli, kdy velký osobní vliv na zelené světlo na semaforu, které oba turnaje (tedy včetně AIGWO) měla konkrétně i Nicola Sturgeon.
Další na řadě byl šest dní před turnajem kurýr FedExu, který mi dopravil sadu pro domácí test. Ten jsem udělal během pár minut a ten samý řidič o pár hodin později vzorek testu vyzvedl a ještě ten samý den večer byl zpět v laboratoři Chronomics ve Velké Británii. Dost s napětím jsem čekal na výsledky testu, protože na tomhle prvním záviselo, jestli vůbec dostanu povolení do Skotska letět. Ne že by to bylo vyžadováno situací, ale túra a promotér se snažili v první fázi zabránit logicky komplikacím se situací, kdy se do Skotska dostane někdo, kdo poputuje rovnou do karantény. Výsledek byl negativní, ze svého loginu jsem si stáhl ve formě certifikátu pédéefko k vytištění už proto, že jsem v dalším kroku musel vyplnit dvoufázový dotazník pro IMG, ke kterému jsem výsledek testu přikládal. Od IMG jsem dostal druhé povolení, tedy povolení ke vstupu do turnajové bubliny. Třetí krok byl dotazník vyplněný na základě požadavku imigračního oddělení britské vlády. Ten měl zhruba třicet položek a jedná se o dotazník který by pomohl dohledat moje kontakty v případě, že bych je ohrožoval já, nebo dohledat mě, kdybych se ocitl v kontaktu s někým nakaženým.
Pak už následovalo letiště, povinná rouška v letadle Easy Jetu a přistání v Edinburghu. Protože Česko není v UK na seznamu nebezpečných zemí, prošel jsem digitální branou aniž by se mě někdo na cokoliv vyptával. Venku auto, řidič, cesta s rouškou na oficiální hotel v Edinburghu a rovnou na PRC test, po něm znovu do auta a na hřiště, kde jsme našli provizorní domov pro následující týden. Mimochodem můj pokoj číslem 12 a výhledem na turnajovou šestku byl jeden z nejúžasnějších náhradních domovů za celou moji kariéru. Rozhodně ne jenom proto, že na něm pravidelně doplňovali karafu báječnou zlatavou lokální tekutinou. Na pokoj jsem dostal jídlo a pití na dalších pár hodin. Ohlášená doba čekání na výsledek testu byla čtyři až šest hodin. Protože ale ten samý den přiletěl charter s hráčkami a kedíky z USA a ti měli, logicky přednost ve zpracování vzorků, čekal jsem na ten můj výsledek skoro devět hodin. Možná nejdelší den v mém životě skončil hodně pozdě večer naskočením dalšího zeleného světla a já mohl projet další křižovatkou.
Od následujícího rána byly povinné dvě položky. Na svém loginu vyplnit dotazník o subjektivním náhledu na své zdraví a fyzické měření teploty termokamerou na vchodu do areálu. Pak už následoval běžný turnajový rytmus. Tedy, úplně běžný nebyl. V turnajové kanceláři byly po většinu času jen dvě osoby, tři byly akceptovány na velice krátký časový úsek – vyzvednutí nebo odložení věcí – a všechno ostatní se řídilo podobnými pravidly. Třeba turnajovou administraci (skórkarty atd.) jsme zpracovávali na svém pokoji a v povinných rukavicích. Návštěvy na pokoji zakázány, do klubovny pro jídlo se chodilo v jednosměrném provozu a jídlo bylo konzumováno buď venku na bugyně nebo opět na pokoji. Hráčky s kedíky mohly samozřejmě jíst v klubovně, ale počet lidí uvnitř nesměl překročit povolený limit. Ten, kdo vytáhl praporkovou tyč na greenu ji nepředával žádnému dalšímu kedíkovi, tréninková kola se tyče nevyndávaly a na hřišti nebyly hrábě. Nejdřív nebylo povoleno vozit hráčky zpátky v případě nehratelného nebo ztraceného míče, posléze bylo upraveno na ano ale striktně byly, logicky, vyžadovány roušky. Ty jsme museli my rozhodčí nosit vždy „uvnitř provazů“ a v uzavřených místnostech nebo venku tam, kde byla větší koncentrace osob a menší, než pětimetrové rozestupy. Při ranní mlze první den ráno jsme spoustu hráček a kedíků vyexpedovali do jejich aut. Ano, všem bylo doporučeno najmout si vlastní vozidlo, což kromě pár hráček všechny využily. Stejně by tomu bylo v případě evakuace kvůli bouřce. Hráli jsme bez diváků, což nepomáhalo tempu hry. Fórkedíci dělali co bylo v jejich silách, ale i tak bylo možno pozorovat třeba sedm drajvů z odpaliště trojky v jednom flightu. No, přiznám se, že to bylo trochu mimo průměr. Ale provizorní míče svištěly vzduchem hodně často. Velice specifický režim se týkal score karet. Každá hráčka si psala svoji kartu a v recordingu si pak ústně navzájem potvrzovaly se zapisovatelkou zahrané skóre. Všude se všechno neustále čistilo a dezinfekce tekla doslova proudem.
V neděli jsme (ti, kdo pracují i tento týden) absolvovali PRC test na Covid před AIGWO, obdržel jeho (negativní) výsledek za zhruba tři hodiny a teď už s kolegy pracujeme v naprosto stejném rytmu na Royal Troon při AIG Women‘s Open. Všichni jsou nadšení, že se opět vidíme při turnaji. Nejenom hráčky. A spousta hráček i kolegů se těší do Berouna.
Tak hezkou hru a na viděnou při Tipsport Czech Ladies Open v Berouně.
Michael Jon
Rozhodčí a turnajový manažer LET
Turnajový ředitel PGAs of Europe
The post LET, edice Covid 2020 appeared first on Golf.cz.
Pokračovat ve čtení...
Aneb jak funguje profesionální túra, když na hřiště nesmí diváci a všichni nosí roušky. Vezmeme to po časové ose, pěkně od počátku věků.
Když mi můj šéf, Davide Lantos, napsal, že se mnou počítá pro Aberdeen Investment Standard Ladies Scottish Open a tím pádem i pro AIG Women’s Open – ano, slovo British z názvu letos zmizelo – začal jsem postupně dohledávat všechno vybavení, které jsem na pár měsíců odložil bůhví kam. Začala narůstat smršť emailů, všechny se týkaly procedur a povinných omezení tak, jak je vyhlásila vláda ve Skotsku a jak je vyžadují zdravotní protokoly Ladies European Tour.
V první fázi přicházely manuály a podrobné návody, jak se chovat, co dodržovat a za jakých okolností budeme z turnaje vykázáni. Takže obvyklý zvednutý malíček na start všeho. Kolektivní zodpovědnost ale nabývá opravdu seriózní rozměr, jiný, než ten který přináší třeba běžný život na ulici v Praze. Neumím si představit, že by turnaj byl ohrožen jen proto, že někdo vymyslí jakoukoliv klukovinu. Obzvlášť ve chvíli, kdy velký osobní vliv na zelené světlo na semaforu, které oba turnaje (tedy včetně AIGWO) měla konkrétně i Nicola Sturgeon.
Další na řadě byl šest dní před turnajem kurýr FedExu, který mi dopravil sadu pro domácí test. Ten jsem udělal během pár minut a ten samý řidič o pár hodin později vzorek testu vyzvedl a ještě ten samý den večer byl zpět v laboratoři Chronomics ve Velké Británii. Dost s napětím jsem čekal na výsledky testu, protože na tomhle prvním záviselo, jestli vůbec dostanu povolení do Skotska letět. Ne že by to bylo vyžadováno situací, ale túra a promotér se snažili v první fázi zabránit logicky komplikacím se situací, kdy se do Skotska dostane někdo, kdo poputuje rovnou do karantény. Výsledek byl negativní, ze svého loginu jsem si stáhl ve formě certifikátu pédéefko k vytištění už proto, že jsem v dalším kroku musel vyplnit dvoufázový dotazník pro IMG, ke kterému jsem výsledek testu přikládal. Od IMG jsem dostal druhé povolení, tedy povolení ke vstupu do turnajové bubliny. Třetí krok byl dotazník vyplněný na základě požadavku imigračního oddělení britské vlády. Ten měl zhruba třicet položek a jedná se o dotazník který by pomohl dohledat moje kontakty v případě, že bych je ohrožoval já, nebo dohledat mě, kdybych se ocitl v kontaktu s někým nakaženým.
Pak už následovalo letiště, povinná rouška v letadle Easy Jetu a přistání v Edinburghu. Protože Česko není v UK na seznamu nebezpečných zemí, prošel jsem digitální branou aniž by se mě někdo na cokoliv vyptával. Venku auto, řidič, cesta s rouškou na oficiální hotel v Edinburghu a rovnou na PRC test, po něm znovu do auta a na hřiště, kde jsme našli provizorní domov pro následující týden. Mimochodem můj pokoj číslem 12 a výhledem na turnajovou šestku byl jeden z nejúžasnějších náhradních domovů za celou moji kariéru. Rozhodně ne jenom proto, že na něm pravidelně doplňovali karafu báječnou zlatavou lokální tekutinou. Na pokoj jsem dostal jídlo a pití na dalších pár hodin. Ohlášená doba čekání na výsledek testu byla čtyři až šest hodin. Protože ale ten samý den přiletěl charter s hráčkami a kedíky z USA a ti měli, logicky přednost ve zpracování vzorků, čekal jsem na ten můj výsledek skoro devět hodin. Možná nejdelší den v mém životě skončil hodně pozdě večer naskočením dalšího zeleného světla a já mohl projet další křižovatkou.
Od následujícího rána byly povinné dvě položky. Na svém loginu vyplnit dotazník o subjektivním náhledu na své zdraví a fyzické měření teploty termokamerou na vchodu do areálu. Pak už následoval běžný turnajový rytmus. Tedy, úplně běžný nebyl. V turnajové kanceláři byly po většinu času jen dvě osoby, tři byly akceptovány na velice krátký časový úsek – vyzvednutí nebo odložení věcí – a všechno ostatní se řídilo podobnými pravidly. Třeba turnajovou administraci (skórkarty atd.) jsme zpracovávali na svém pokoji a v povinných rukavicích. Návštěvy na pokoji zakázány, do klubovny pro jídlo se chodilo v jednosměrném provozu a jídlo bylo konzumováno buď venku na bugyně nebo opět na pokoji. Hráčky s kedíky mohly samozřejmě jíst v klubovně, ale počet lidí uvnitř nesměl překročit povolený limit. Ten, kdo vytáhl praporkovou tyč na greenu ji nepředával žádnému dalšímu kedíkovi, tréninková kola se tyče nevyndávaly a na hřišti nebyly hrábě. Nejdřív nebylo povoleno vozit hráčky zpátky v případě nehratelného nebo ztraceného míče, posléze bylo upraveno na ano ale striktně byly, logicky, vyžadovány roušky. Ty jsme museli my rozhodčí nosit vždy „uvnitř provazů“ a v uzavřených místnostech nebo venku tam, kde byla větší koncentrace osob a menší, než pětimetrové rozestupy. Při ranní mlze první den ráno jsme spoustu hráček a kedíků vyexpedovali do jejich aut. Ano, všem bylo doporučeno najmout si vlastní vozidlo, což kromě pár hráček všechny využily. Stejně by tomu bylo v případě evakuace kvůli bouřce. Hráli jsme bez diváků, což nepomáhalo tempu hry. Fórkedíci dělali co bylo v jejich silách, ale i tak bylo možno pozorovat třeba sedm drajvů z odpaliště trojky v jednom flightu. No, přiznám se, že to bylo trochu mimo průměr. Ale provizorní míče svištěly vzduchem hodně často. Velice specifický režim se týkal score karet. Každá hráčka si psala svoji kartu a v recordingu si pak ústně navzájem potvrzovaly se zapisovatelkou zahrané skóre. Všude se všechno neustále čistilo a dezinfekce tekla doslova proudem.
V neděli jsme (ti, kdo pracují i tento týden) absolvovali PRC test na Covid před AIGWO, obdržel jeho (negativní) výsledek za zhruba tři hodiny a teď už s kolegy pracujeme v naprosto stejném rytmu na Royal Troon při AIG Women‘s Open. Všichni jsou nadšení, že se opět vidíme při turnaji. Nejenom hráčky. A spousta hráček i kolegů se těší do Berouna.
Tak hezkou hru a na viděnou při Tipsport Czech Ladies Open v Berouně.
Michael Jon
Rozhodčí a turnajový manažer LET
Turnajový ředitel PGAs of Europe
The post LET, edice Covid 2020 appeared first on Golf.cz.
Pokračovat ve čtení...
