Všechno nejlepší k Tvým osmdesátinám Prokope Sedláku (Golf.cz)
The post Všechno nejlepší k Tvým osmdesátinám Prokope Sedláku appeared first on Golf.cz.
Pokračovat ve čtení...
Pan Prokop Sedlák se dnes dožívá kulaté osmdesátky.
Všechno nejlepší milý Prokope. Přeji Ti hodně zdraví, síly a úspěchu v práci, v golfu a mnoho dalších let bohatého a plodného života.
S hlubokou úctou
Ivan Paggio
Prokop Sedlák je legendou českého golfu. Vždyť tuto hru hraje již úctyhodné tři čtvrtě století! V neděli 23. dubna 2023 oslavuje Prokop Sedlák úžasných 80 let a všichni, kteří ho znají, mu dozajista přejí jen to nejlepší. A především ještě hodně odehraných golfových kol. Redakce golf.cz se také připojuje se dvěma materiály. První je medailon Prokopa Sedláka z knihy Andreje Halady ČESKÝ GOLF a druhý je rozhovor téhož autora s Prokopem Sedlákem z roku 2018, který byl zveřejněn na stránkách Golf Digest C&S v roce 2018.
Osobnost Prokopa Sedláka
S konferencí ČGF v roce 2005 ukončil svoji funkcionářskou dráhu v rámci České golfové federace Prokop Sedlák (1943), jedna z nejvýznamnějších osobností v českém golfu. Po roce 1990 byl pravidelně ve vedení federačních struktur, v předchozím výboru zvoleném v roce 2001 působil ve funkci viceprezidenta. Jeho práce pro republikový golf se datuje už z let 1969–1973, kdy byl jednatelem Československého golfového svazu.
Sedlák je s historií českého golfu bytostně spjat také tím, že jeho otec Prokop Sedlák st. (1901–1967) patřil k zakladatelům a průkopníkům hry v Československu. V roce 1928 stál u vzniku Golfového klubu Líšnice, působil zde 12 let jako jeho prezident, pomohl klubu přežít nejtěžší období v 50. letech. A to i v situaci, kdy byl jakožto prvorepublikový právník nucen pracovat jako soustružník.
Prokop Sedlák na Líšnici od přelomu 40. a 50. let golfově vyrůstal, je s tímto klubem svázán stejně jako jeho otec celým životem i aktivitou. Ve vedení klubu byl již od 70. let, a i díky němu byla Líšnice vždy nejen nositelem golfových tradic, ale i soudržnosti. V letech 1993–1996 zde působil jako prezident, také jeho přičiněním se v té době podařilo Líšnici zachovat jednotu klubu a později získat správu nad hřištěm. V roce 2005 byl uveden do Síně slávy českého golfu, stal se i čestným členem Golfového klubu Líšnice. Byl přitom i dobrým sportovním hráčem, několikanásobným mistrem líšnického klubu; naposledy v roce 1992, v téměř padesáti letech.
Sedlák od přelomu století začal pracovat na knize, která vyšla v roce 2004 pod názvem Historie golfu v českých zemích a na Slovensku. Práce mapuje celou historii českého golfu od počátků do roku 1989. Podrobně je zde zachycena minulost klubová i sportovní, jsou tu načrtnuty osudy některých významných osobností, je tu rozsáhlý faktografický materiál týkající se soutěží, výsledků, výkonnostních parametrů atd. Sedlák při psaní čerpal jak z bohaté osobní zkušenosti, dokonalé znalosti celého prostředí, tak z četných dokumentů, zpráv, archivních materiálů, časopisů. Podílel se i na další důležité knize, [Československá] Golfová hřiště, která vyšla v roce 2013, v níž jsou popsány osudy dvou desítek golfových areálů z let 1904–1989.
Sedlákova organizační práce pro golf byla vykonávána mimo jeho zaměstnání, ve volném čase. Jako výzkumný pracovník a inženýr pracoval dlouhá léta v Ústavu termomechaniky AV, od roku 1991 zde zastával funkci zástupce ředitele. V roce 2016 byl za svoji činnost Akademií věd oceněn Děkovným listem. Na atmosféru práce pro ČGF jak v 90. letech pod vedením Hanuše Goldscheidera, tak i později pod Milanem Veselým vzpomínal jako éru konsenzu a věcnosti, kdy k zásadním konfliktům nedocházelo a bojovná hlasování se nekonala, usnesení byla přijímána na základě obecné shody ve výboru. Práci pro ČGF na republikové úrovni opustil především z osobních důvodů, stále pracoval jako náměstek v Ústavu termomechaniky AV a chtěl se rovněž více věnovat rodině, vnoučatům, a samozřejmě dále práci pro Líšnici.
Sedlák měl vliv na golfové prostředí nejen svojí činností, ale i osobními vlastnostmi, charakterem. Nebyl konfliktním typem, jeho přístup se vždy vyznačoval zdrženlivostí a ohleduplností, situace se snažil řešit věcně. Zároveň ale byl ve svých postojích konzistentní a důsledný. Jeho gentlemanství bylo nejen golfové, ale především v samotném životě, v přístupu k lidem okolo. Sedlák se angažoval v golfu naplno, a přitom nezištně, bez osobních nároků týkajících se uznání či respektu. Jeho autorita vycházela z široké a důvěrné znalosti hry a všeho, co s ní je spojeno. Zároveň si ale vždy uchoval ke golfu nenucený postoj, nečinil z něj cosi posvátného a vznešeného, vnímal ho jako dobrou, zdravou a přirozenou součást života.
Líšnický základ, duch toho klubu vytvořený prvorepublikovými příslušníky inteligence, nestavějící na vnějším dojmu, utvářel Sedlákův postoj ke golfu. Jeho vzdělání a znalosti mu pak umožnily vnímat svět mnohovrstevně, se schopností pronikat k podstatě. A díky svým lidským vlastnostem působil na okolí velmi pozitivně. Setkání s tímto ryzím reprezentantem golfové hry a golfu jako postoje k životu byla a nadále jsou vždy a pro každého obohacujícím i příjemným zážitkem.
Rozhovor s Prokopem Sedlákem pro Golf Digest C&S z roku 2018
Kdy jste poprvé vzal do ruky golfovou hůl?
To bych také rád věděl! Asi nejpozději v pěti letech. Kdybyste se ale zeptal, kdy jsem poprvé do ruky uchopil golfový míček, to vím přesně. Můj otec zapsal do kroniky Golfového klubu Líšnice 26. července 1944 toto: „Překrásný den. Z modré klenby hřeje pravé žňové slunce. Kolem dokola jeden zlatý souzvuk. Sedl jsem si do Vávrovy lehací židle a zatímco duní z dálky kanonáda a slyším táhlý dutý tón od mnoha letadel neviditelných, hrají si přede mnou mí dva kluci s golfovým míčkem.“ Tak to mi byl jeden rok.
Zvláštní zápis. Každodenní život v temné protektorátní atmosféře měl někdy i světlé stránky. Jezdili jste tehdy na Líšnici často?
Ano, maminka jela s kočárkem do Všenor vlakem a pak šla pěšky. Bylo to šest kilometrů, navíc do kopce, žádná legrace. Jednou na ni dokonce najížděli opilí němečtí vojáci s transportérem, musela uskočit za haldu štěrku, aby zachránila nás i sebe. Oni se jen chechtali a jeli dál. Taky jsem se pak touhle cestou mockrát nachodil.
Kdy jste s golfovou holí začal také švihat, hrát golf?
Určitě na Líšnici, byť dodnes si pamatuji zážitek z Klánovic z června roku 1950. Bylo mi sedm a tehdy jsme se tam s bratrem pošklebovali chlapíkovi, který zahrál do vody. Říkali jsme si, že bychom to zahráli líp. V sedmi jsem už tedy musel vědět, jak se hraje. Snad jsem i švihal docela dobře.
Které hry či zápasy z mládí vám nejvíce utkvěly v paměti?
Memoriály Hanno Tondera. Hrálo se na Líšnici, jen tam jsem také golfově žil. Jednalo se o první turnaje, kterých jsem se účastnil. Do Mariánských lázní jsem poprvé zavítal až v roce 1960 jakožto účastník ligového družstva, to mi bylo už sedmnáct let. Tehdy jsme hráli i na karlovarském hřišti a spali ve společné noclehárně.
Zkuste trochu popsat padesátá léta, nejtěžší dobu českého golfu.
Na Líšnici jsme tlak doby necítili. Přirozeně jsme navázali na čtyřicáté roky i prvorepublikovou dobu. Zaznamenali jsme úbytek hráčů, ale někteří předváleční členové stále jezdili. Noví začali přicházet až v polovině padesátých let. Tehdy tam začal jezdit profesor Pačes a profesor Michal, přátelé, i s manželkami. Tehdy jsem poznal mladého Vaška Pačese, pozdějšího předsedu Akademie věd. Golf hrál, ale ne tak náruživě jako jeho bratr Tomáš.
Jak jste tehdy sháněli materiál, hole a míče?
Jako kluci jsme hráli s hickorkama. Většina hráčů měla své hole schované ve svých skříňkách na hřišti, ale hickorky v klubovně volně ležely, nikdo se k nim nehlásil. Tak jsme si je půjčili, byť některé neměly ani omotávky. Drželi jsme je za dřevo. Občas mi půjčil hole i otec, míval šest holí v plátěném bagu pověšeném na věšáku.
Míčů byl velký nedostatek. V roce 1951 zemřel Zdeněk F. Klan, někdejší předseda Golfového svazu ČSR, který byl od roku 1948 nějakou dobu vězněn. Zbyl po něm pytel míčů, na každém měl natištěné své jméno. Míče se pak pod dohledem prezidenta klubu rovnoměrně rozdělily mezi hráče. Všichni tehdy byli bez míčů, ale pytel byl veliký, tak bylo s čím hrát.
Také jste ale míče musel občas ztrácet…
Jistě, ale velmi pečlivě jsme hledali. Proto bych ani nemohl říct, kolik kol jsem tehdy odehrál, jako spíš kolikrát jsem kolo začal… Často jsme nedohráli všech devět jamek, velkou část hry jsme hledali. Tráva nebyla moc vysoká, dobytek ji spásal nakrátko. Většinou jsme končili někde na páté jamce, pak byl čas oběda.
Když byly v roce 1952 definitivně zrušeny Klánovice, tak na Líšnici začala jezdit paní Marie Jirásková. Její manžel byl tehdy ředitelem společnosti Pan American Airways a pak Swiss Airu, ona hrála dobře a ráda taky dělala dojem. Měla například nachový driver. Všichni tehdy žili velmi skromně a na hřiště se dopravovali různě – ji na hřiště vozil manžel autem. Když šla na první odpaliště, pravidelně vyndala nový míč Dunlop, a když ho někam zahrála, tak dlouho nehledala. Většinou však hrála velmi dobře. Občas jsme nějaký ztracený našli. S ním jsme pak ovšem nehráli, nechávali jsme si ho do sbírky.
Vzpomínáte na tuto éru, politicky dost tuhou, rád?
Ano, vzpomínám moc rád. Věděl jsem, že zlikvidovali Klánovice, ale já žil ve svém světě na Líšnici, mezi velmi kvalitními lidmi. Hrál jsem a necítil vnější tlaky. Ty jsem vnímal v Praze. Byl jsem taky dítě, mladý člověk, a to vidíte svět jinak. Byť i nás chtěli například v roce 1952 vystěhovat z klubovny, aby měli kam dávat obilí. Tehdy nás zachránil jistý bezpečnostní technik, který dělal s mým otcem v továrně. Líšnický komunista nás chtěl zničit, jiný komunista-technik nám pomohl. Tehdy napsal, že klubovna není vhodná jako sklad obilí, není tam voda a mohlo by dojít snadno k požáru.
A následující dekáda, šedesátá léta? V čem se projevil největší rozdíl?
Pro mne osobně v tom, že jsem tehdy odehrál asi nejvíce her v životě. V letech 1960-65 jsem studoval vysokou, a to jsem byl o víkendech skoro vždycky na Líšnici. Mohl jsem tam i přespávat. V padesátých letech tu bývalo občas plno, spalo se i na zemi na matracích, ale v šedesátých letech už generace mého otce přestala jezdit a noví hráči si nezvykli přespávat v klubovně. Měl jsem od ní i svůj klíč.
Pro mne byla Líšnice a hraní golfu natolik důležitou součástí života, že když jsem si hledal první zaměstnání, našel jsem si ho na Smíchově, ve Výzkumném ústavu chladicích a potravinářských strojů. Abych to měl na hřiště blízko. A namísto, abych jel z práce domů na Hanspaulku, kde bydleli rodiče a bratr, šel jsem na autobusové nádraží a odvezl se na Líšnici. Hrál jsem minimálně dvakrát, někdy i třikrát týdně. Vyrostl jsem na devítijamkových kolech, těch jsem za den udělal klidně i tři, čtyři.
Jak tehdy vypadalo líšnické hřiště?
Bylo úplně holé, bez dnešních keřů a stromů, jamky se křižovaly a hráčů sem jezdilo pomálu. Ve všedních dnech skoro nikdo. Tehdy už tam mohli hrát i diplomaté, ovšem jen v úterý a ve čtvrtek. Ti pak od sedmdesátých let jezdili častěji. Pamatuji se, že to byli docela milí lidé.
Jak jste tehdy získávali znalosti o hře? Žádní trenéři, profesionálové, přece nebyli.
Mě s bratrem učil otec a maminka, ta hrála docela hezký golf. Měla problémy s krční páteří a vždycky říkala – bez síly, ladně a lehce. Ovšem první, kdo mne vzal a řekl mi, jak se to má správně hrát, byl Ivana Vávra. On byl ročník 1925, jeho otec se stal i prvním prezidentem líšnického klubu. Ivan za války hrál občas i v Klánovicích, ale herně také vyrostl na Líšnici. Měl vláčný a elegantní švih, s dlouhým nápřahem, který jsme chtěli napodobovat. Jenže pak jsme přijeli do Mariánek a viděli, že místní do toho řežou a hrají mnohem delší rány než Ivan. Tak jsem musel zkrátit svůj švih a naučil se hrát trochu jinak.
Existovaly vůbec nějaké příručky, sepsané lekce, metodika?
Ivan Vávra měl už tehdy jednu knížku, kde byl sériově vyfotografován švih Bobbyho Jonese. Když jste rychle obracel listy, měl jste dojem filmu. Já si první, velmi jednoduchou příručku především s fotografiemi koupil až v šedesátých letech. První česky psaná učebnice, o které vím, byl tzv. Metodický dopis ČSTV z roku 1968, který vydal Ivo Balcar. Jádrem byl překlad Five Lessons: The Modern Fundamentals of Golf od Bena Hogana. Jen v úvodu byla navíc organizace tréninku, zdravověda a podobně, což bylo tehdy nezbytné.
Když se líšnický klub včlenil v roce 1958 do TJ Slavoj PZO (Podnik zahraničního obchodu), Eva Vávrová zorganizovala výuku golfu, která se odehrávala po několik večerů v tělocvičně v ulici V Jámě. Tréninky vedl Karel Hynek, což byl velmi dobrý učitel. Jeho lekce byly odborně vedené a vycházely z Hogana. Hynek se narodil v roce 1911 a už v roce 1933 učil jako profesionál na Líšnici. Potom jako profesionál působil do roku 1937 v Golf Klubu Třemšín, kdy se reamaterizoval. Za války se v Klánovicích na základě požadavku klubu ujal role trenéra.
Hrál jste tehdy i závodně?
Ano, hrál jsem ligu, asi od roku 1966. Jezdilo se do Mariánských Lázní a Karlových Varů, deset kol ročně. Koncem šedesátých let a začátkem sedmdesátých jsem hrál řadu turnajů včetně mistrovství. Mělo to v sobě obrovský náboj.
V čem spočíval?
Snad v té normálnosti, přirozené spjatosti s běžným životem. Jezdili jsme společně autobusem, někdy dokonce do Varů vlakem, což je dlouhá cesta. Pamatuji taky cestu autem, starou pobědou po taxikáři, která nejela víc než šedesátkou. Spali jsme i v lese ve stanech, někdy v barácích s vytlučenými okny, ve škole… Silné zážitky, krásná atmosféra.
Řešili jste tehdy vaši výkonnost, hendikepy?
Hendikepy hrály snad jistou roli při nasazování, ale moc jsme jim pozornost nevěnovali. Především jsme se snažili, aby byl golf vnímán jako sport. Ráno jsme nastoupili, pozdravili „Golfu: Nazdar – Zdar“, řekli si plán dne a tak dál. Nechtěli jsme se nijak vydělovat, snažili jsme se naopak být součástí tehdejší tělovýchovy, což se postupem doby skutečně podařilo. V roce 1966 byla vytvořena Sekce golfu při ÚV ČSTV a na jaře 1968 se konala první celostátní konference celé golfové sféry. Ani před válkou, za existence Golfového svazu ČSR, se žádné podobné akce nekonaly, jen se scházel výbor Svazu. Konference se stala velkou událostí, od ní se o rok později odvinulo založení Československého golfového svazu. Odehrálo se již v menším formátu, zatímco na konferenci bylo přítomno z každého klubu pět, šest i sedm delegátů.
Kolik bylo tehdy klubů a hráčů?
Podle mne hrálo tak na dvě stovky hráčů. Klubů, respektive oddílů při tělovýchovných jednotách, byla desítka. Teprve v sedmdesátých letech se počet hráčů zvyšoval. Nejvíc jsme jich registrovali až v roce 1989, přes 1 300.
Čím, to že se počet hráčů za normalizace tak zvýšil?
Určitě hrál roli počet hřišť i klubů. Začalo se pravidelně hrát v Poděbradech, v Šilheřovicích, Semilech, posléze i v Praze Motole. Také se rozšiřovaly ligové soutěže, hrály se dvě, následně krajské přebory atd. Také výrazně narostl počet turnajů.
Golf tedy během normalizace nestál, ale měnil se.
Řekl bych, že se určitým způsobem zabydloval. Ve stávajících sportovních strukturách fungoval už rovnoprávně, byť navenek musel i on plnit roli reprezentanta socialistického sportu. Také v roce 1973, když se volil nový výbor Svazu, mi Míla Plodek jakožto předseda řekl, že po čtyřech letech v pozici jednatele asi nebudu znovu zvolen, protože potřebuje mít ve výboru víc straníků než nestraníků. Tak jsem šel. Ale bez hořkosti, protože jsem věděl, že Míla tohle krytí navenek bude potřebovat. On se ke mně vždy choval naprosto korektně. Občas jsem mu říkal: „Mně se na tobě líbí, že ty jsi víc golfista než komunista.“ Někdo by to vzal bez humoru, on se ale smál.
Jak se vůbec členové KSČ dostávali ke golfu?
Předně nutno říct, že golfistů – členů KSČ bylo před rokem 1948 naprosté minimum. Snad jedině Karel Hynek, který byl také v únoru 1948 předsedou akčního výboru v Golf Clubu Praha a udělal v něm svoji „revoluci“. Zřejmě tehdy svým spolustraníkům řekl: „Já to tam zvládnu…“. Možná by to zvládl, ale neměl i přes členství v KSČ žádnou moc a oni mu asi nevěřili. Tak Klánovice zlikvidovali. Na Líšnici nebyl tehdy ve straně snad nikdo, naopak spousta lidí byla po Únoru vyhozena z práce. Včetně mého otce, který šel z advokacie do továrny.
Později bylo členů KSČ mezi golfisty více. První byli někdejší nosiči holí, například Míla Plodek, který jako kluk kedil v Klánovicích. Ve výboru Čs. golfového svazu bylo několik straníků, např. MUDr. Karel Horáček z Mariánek nebo advokát Jiří Effmert z Prahy. Ovšem nikdy jsem neregistroval, že by jakýkoli člen strany tuto skutečnost v golfu zneužíval. Právě díky tomu, že byl Míla Plodek v KSČ, že měl dokonce ve svém zaměstnání funkci předsedy partaje, mohl pro golf udělat mnoho dobrého. Poskytlo mu to možnost jednat s nejrůznějšími orgány jako rovný s rovným. Bohužel v sedmdesátých letech se projevil i vliv Správy služeb diplomatickému sboru, kde pracoval Ivan Vávra. Ten přitom ve straně nebyl. Tento orgán byl natolik silný, měl vazby na vnitro i StB, že když se rozhořel boj mezi golfovým svazem a Vávrou, tak to Vávra vyhrál. A mám pocit, že to Mílu Plodka stálo hodně sil a zhoršilo jeho nemoc. Zemřel v roce 1975 v pouhých 46 letech.
Po Mílovi převzal roli ochránce golfu, respektive předsedy svazu Ivan Rais, to byl taky straník, a vedl golf až do roku 1989. Přišel i Sláva Kaprál, ten měl dobré postavení v hospodářské sféře. K nestraníkům, kteří pro golf udělali nejvíce, patří především po sportovně-organizační stránce Milan Moučka a směrem do zahraničí Hanuš Goldscheider.
Odkud se rekrutovali za normalizace noví hráči? Kdo hrál?
Často to byli lidé, kteří bydleli poblíž hřiště. Strašně jsem záviděl klukům z Mariánek, kteří přišli z práce, doma se najedli a za pět minut byli na prvním odpališti. Věděl jsem, že jim po výkonnostní stránce nemůžu stačit, protože jsem se nemohl dostat na hřiště tak často.
V západočeských lázních hráli také ti, kteří se pohybovali okolo hotelů. Řečeno přesně – pinglové. Většinou milí. Nebo taxikáři. Ale i doktoři, ti z místních sanatorií. Ovšem takový Honza Kunšta dělal na dráze a Jirka Dvořák byl technik. V Praze hráli opět lékaři, technici, ale i profesoři, inteligence. Pamatuji si i na herce Popelku nebo hudebníka Kleina, manžela Andrey Čunderlíkové a otce tenistky Sandry Kleinové.
Dnes na dobu před rokem 1989 golfisté vzpomínají v dobrém. Čím to je?
Všichni jsme měli vnitřní pocit, že golf musíme ochraňovat. Také jsme se mezi sebou občas hádali, ale navenek nikdo nikoho nepomlouval. Všichni jsme se většinou znali, tykali si, chovali jsme se k sobě hezky při hře i mimo ni. Podvody se nevyskytovaly, a kdyby, tak si dotyčný nezahrál. Byli jsme k sobě solidární, i napříč kluby. Když nám diplomaté na konci osmdesátých let sebrali Líšnici, tak nám, členům klubu, nabídli, že můžeme dál hrát. Ale my jsme chtěli, aby tam mohli hrát všichni golfisté, Pražáci, mariánskolázeňští, karlovarští, z Poděbrad atd. Bojovali jsme i za ně. Nakonec se to podařilo.
Z některých dobových snímků vysvítá, že se tehdy hrálo třeba v džínách nebo v tričku bez límečku. Je to tak?
Tričko s límečkem jako součást oblečení je pro mne informace až po roce 1989. Já jsem hrál vždycky v košili, s krátkým či vyhrnutým rukávem. Mám i fotku, kde hraju v tílku, také do půlky těla nahý, nebo dokonce v plavkách. Až po roce 1989 mi Hanuš Goldscheider říkal, že bychom měli na etiketu více dbát.
Když přišel rok 1989, co a jak se v golfu začalo měnit jako první?
Na celostátní úrovni se vyměnilo vedení, ale velkým zásahem byl rozpad Československa. Já to prožíval intenzivně, protože jsem byl pověřen řízením dělení svazu. Ve výboru České golfové federace jsem pak byl od roku 1993 až do roku 2005. Hybnou pákou rozvoje sportovního golfu byl Karel Vopička, ten odvedl skutečně velkou a vynikající práci.
V našem líšnickém klubu jsme paradoxně začali prožívat těžké období. Museli jsem bojovat o naše hřiště, o které jsme administrativně přišli v roce 1988. Vše sice skončilo dobře, hřiště klub dostal, ale neobešlo se to bez soudů. Čekala nás i změna designu, vytvořili jsme nové, už nekřižující se dráhy, jako exprezident klubu jsem přistoupil i na to, že se přebuduje klubovna. Zrušila se sice možnost spaní, ale přestavba víc odpovídala modernějšímu duchu klubu. Prospal jsem tam sice mnoho nocí, v osmdesátých letech to byl skoro náš weekend-house, tak mi to přišlo líto, jenže tak šla doba a my se jí museli přizpůsobit.
Jak jste vnímal nástup rychle bohatnuvších jedinců do golfu?
Bylo to znát, že do golfu přišli sebevědomí podnikatelé. Víte, my jsme si svoje hřiště stavěli sami, kopali jsme krumpáčem, s lopatou dělali bunkery, v té strašně kamenité zemi. Ale s obrovským nadšením a tím se vytvořil náš vztah k němu. V golfu se po Listopadu začalo disponovat velkými penězi a razit názor, že na všechno jsou specializovaní lidé, firmy… I když to byl jiný přístup, pro nás zcela nový, v zásadě byl pravdivý. A museli jsme se mu rovněž přizpůsobit i na Líšnici – jinak bychom v konkurenci neobstáli. Hlavní však bylo, že se golf rozvíjí a co nebylo proti tradicím, to jsem vnímal pozitivně.
Tušil jste, že golf se stane tak populárním sportem?
Že to bude takový boom, jsem nečekal. Zažil jsem, jak lidé, kteří nad golfem jednu dobu ohrnovali nos, za pár let přišli, abych jim poradil, kde a jak začít hrát. Zhruba 50 000 registrovaných hráčů, to je také obrovský úspěch. Myslím si to i proto, že golf podle mne neodpovídá příliš české mentalitě. Stále v sobě neseme určitý „třídní“ pohled, dělíme lidi na bohaté a chudé, ty nahoře a dole. V Anglii jsem jednou bydlel u člověka od tzv. černého řemesla, přes den jsme hráli golf a večer šli do klubovny. Po 19. hodině sem všichni dorazili ve večerních šatech a všichni si byli rovni. Krásná zábava. U nás se stále mnoho lidí dívá na golf jako na sport, který patří do určité společenské vrstvy. Ale možná je to problém celé kontinentální Evropy. Británie je jiná. Jak ale říkám, 50 000 hráčů je hodně a i „třídní“ pohled na golf už ustupuje.
Objížděl jste také nová česká hřiště?
Byl jsem na otevírání řady hřišť jako funkcionář ČGF. Například na Karlštejně, tam jsem dokonce zahrál vůbec první drive. Neměl jsem s sebou hůl, půjčil mi ji tehdy Ondřej Havelka. Přede mnou špalír lidí, doslova tunel, nemohl jsem zahrát do strany. Rána se mi naštěstí povedla. Ondra mi pak ten driver daroval. Byl jsem i na otevírání v Myštěvsi, to hřiště je mi blízké. I proto, že se na louce u místního zámečku hrálo už před válkou.
Kolik golfových setů jste za dobu svého hraní vystřídal?
Jako dítě jsem si půjčoval nejrůznější hole a celá šedesátá léta jsem hrál s tím, co jsem měl po tátovi. Šest holí v plátěném bagu. Koncem padesátých let jsme manželce egyptského vyslance prodali náš krásný starý lustr a máti za to pořídila golfové hole Spalding Henry Cotton na kovovém šaftu. Byly tvrdé, blbě se s nimi hrálo. Neměly drážky, jen výstupky a ty ničily míče. S bratrem jsme se o ně dělili na sudé a liché. Až někdy v roce 1968 jsem koupil čtyři hole 5, 6, 7, 8 – staré Bobby Locke. V osmdesátých letech jsem získal Slazenger Jack Nicklaus, sudé byly jiná sada než liché. Já měl vždycky všehochuť.
Po roce 1989 jsem si z druhé ruky koupil čínskou kopii holí Tommy Armour 845. Docela dobře se mi s nimi hrálo. Nové hole jsem si pořídil teprve v prodejně Intermedia za poměrně velké peníze: 30 000 korun. Krásné hole Pro Kennex, jenže na měkkém grafitu. Dřeva výborná, s železy jsem však nebyl přesný. V roce 2003, když mi bylo šedesát let, jsem si koupil v Makru hole za 3 000 korun s názvem Verdict. S nimi se mi hrálo poměrně dobře, protože byly dost tuhé. Taky se mi ale jednou smáli, že prý hraju s lešenářskýma trubkama. Pak jsem si pořídil hole Top Flite, vydržely mi dlouho. Dnes mám sadu Taylor Made, zase z druhé ruky. Takže já si koupil za život jen dvě nové sady holí. V bagu jich teď nosím dvanáct, z toho jednu na levou stranu.
Co vás dnes na golfu ještě baví?
Všechno, a čím dál tím víc. Dočetl jsem se, že Ben Hogan byl levák, přitom hrál napravo – a tak jsem se coby pravák začal učit na levou stranu. To mně baví. Tenhle rok plánuju věnovat se hře na levou stranu. Už se i prodlužuju. Napravo jsem schopen Líšnici zahrát za nějakých 42 ran, zatímco nalevo mám ještě rezervy: 46, 47 ran. Tak snad se dostanu i nalevo na 42. Mám obrovskou radost, že se ve svých letech ještě můžu zlepšovat.
Všechno nejlepší milý Prokope. Přeji Ti hodně zdraví, síly a úspěchu v práci, v golfu a mnoho dalších let bohatého a plodného života.
S hlubokou úctou
Ivan Paggio
Prokop Sedlák je legendou českého golfu. Vždyť tuto hru hraje již úctyhodné tři čtvrtě století! V neděli 23. dubna 2023 oslavuje Prokop Sedlák úžasných 80 let a všichni, kteří ho znají, mu dozajista přejí jen to nejlepší. A především ještě hodně odehraných golfových kol. Redakce golf.cz se také připojuje se dvěma materiály. První je medailon Prokopa Sedláka z knihy Andreje Halady ČESKÝ GOLF a druhý je rozhovor téhož autora s Prokopem Sedlákem z roku 2018, který byl zveřejněn na stránkách Golf Digest C&S v roce 2018.
Osobnost Prokopa Sedláka
S konferencí ČGF v roce 2005 ukončil svoji funkcionářskou dráhu v rámci České golfové federace Prokop Sedlák (1943), jedna z nejvýznamnějších osobností v českém golfu. Po roce 1990 byl pravidelně ve vedení federačních struktur, v předchozím výboru zvoleném v roce 2001 působil ve funkci viceprezidenta. Jeho práce pro republikový golf se datuje už z let 1969–1973, kdy byl jednatelem Československého golfového svazu.
Sedlák je s historií českého golfu bytostně spjat také tím, že jeho otec Prokop Sedlák st. (1901–1967) patřil k zakladatelům a průkopníkům hry v Československu. V roce 1928 stál u vzniku Golfového klubu Líšnice, působil zde 12 let jako jeho prezident, pomohl klubu přežít nejtěžší období v 50. letech. A to i v situaci, kdy byl jakožto prvorepublikový právník nucen pracovat jako soustružník.
Prokop Sedlák na Líšnici od přelomu 40. a 50. let golfově vyrůstal, je s tímto klubem svázán stejně jako jeho otec celým životem i aktivitou. Ve vedení klubu byl již od 70. let, a i díky němu byla Líšnice vždy nejen nositelem golfových tradic, ale i soudržnosti. V letech 1993–1996 zde působil jako prezident, také jeho přičiněním se v té době podařilo Líšnici zachovat jednotu klubu a později získat správu nad hřištěm. V roce 2005 byl uveden do Síně slávy českého golfu, stal se i čestným členem Golfového klubu Líšnice. Byl přitom i dobrým sportovním hráčem, několikanásobným mistrem líšnického klubu; naposledy v roce 1992, v téměř padesáti letech.
Sedlák od přelomu století začal pracovat na knize, která vyšla v roce 2004 pod názvem Historie golfu v českých zemích a na Slovensku. Práce mapuje celou historii českého golfu od počátků do roku 1989. Podrobně je zde zachycena minulost klubová i sportovní, jsou tu načrtnuty osudy některých významných osobností, je tu rozsáhlý faktografický materiál týkající se soutěží, výsledků, výkonnostních parametrů atd. Sedlák při psaní čerpal jak z bohaté osobní zkušenosti, dokonalé znalosti celého prostředí, tak z četných dokumentů, zpráv, archivních materiálů, časopisů. Podílel se i na další důležité knize, [Československá] Golfová hřiště, která vyšla v roce 2013, v níž jsou popsány osudy dvou desítek golfových areálů z let 1904–1989.
Sedlákova organizační práce pro golf byla vykonávána mimo jeho zaměstnání, ve volném čase. Jako výzkumný pracovník a inženýr pracoval dlouhá léta v Ústavu termomechaniky AV, od roku 1991 zde zastával funkci zástupce ředitele. V roce 2016 byl za svoji činnost Akademií věd oceněn Děkovným listem. Na atmosféru práce pro ČGF jak v 90. letech pod vedením Hanuše Goldscheidera, tak i později pod Milanem Veselým vzpomínal jako éru konsenzu a věcnosti, kdy k zásadním konfliktům nedocházelo a bojovná hlasování se nekonala, usnesení byla přijímána na základě obecné shody ve výboru. Práci pro ČGF na republikové úrovni opustil především z osobních důvodů, stále pracoval jako náměstek v Ústavu termomechaniky AV a chtěl se rovněž více věnovat rodině, vnoučatům, a samozřejmě dále práci pro Líšnici.
Sedlák měl vliv na golfové prostředí nejen svojí činností, ale i osobními vlastnostmi, charakterem. Nebyl konfliktním typem, jeho přístup se vždy vyznačoval zdrženlivostí a ohleduplností, situace se snažil řešit věcně. Zároveň ale byl ve svých postojích konzistentní a důsledný. Jeho gentlemanství bylo nejen golfové, ale především v samotném životě, v přístupu k lidem okolo. Sedlák se angažoval v golfu naplno, a přitom nezištně, bez osobních nároků týkajících se uznání či respektu. Jeho autorita vycházela z široké a důvěrné znalosti hry a všeho, co s ní je spojeno. Zároveň si ale vždy uchoval ke golfu nenucený postoj, nečinil z něj cosi posvátného a vznešeného, vnímal ho jako dobrou, zdravou a přirozenou součást života.
Líšnický základ, duch toho klubu vytvořený prvorepublikovými příslušníky inteligence, nestavějící na vnějším dojmu, utvářel Sedlákův postoj ke golfu. Jeho vzdělání a znalosti mu pak umožnily vnímat svět mnohovrstevně, se schopností pronikat k podstatě. A díky svým lidským vlastnostem působil na okolí velmi pozitivně. Setkání s tímto ryzím reprezentantem golfové hry a golfu jako postoje k životu byla a nadále jsou vždy a pro každého obohacujícím i příjemným zážitkem.
Rozhovor s Prokopem Sedlákem pro Golf Digest C&S z roku 2018
Kdy jste poprvé vzal do ruky golfovou hůl?
To bych také rád věděl! Asi nejpozději v pěti letech. Kdybyste se ale zeptal, kdy jsem poprvé do ruky uchopil golfový míček, to vím přesně. Můj otec zapsal do kroniky Golfového klubu Líšnice 26. července 1944 toto: „Překrásný den. Z modré klenby hřeje pravé žňové slunce. Kolem dokola jeden zlatý souzvuk. Sedl jsem si do Vávrovy lehací židle a zatímco duní z dálky kanonáda a slyším táhlý dutý tón od mnoha letadel neviditelných, hrají si přede mnou mí dva kluci s golfovým míčkem.“ Tak to mi byl jeden rok.
Zvláštní zápis. Každodenní život v temné protektorátní atmosféře měl někdy i světlé stránky. Jezdili jste tehdy na Líšnici často?
Ano, maminka jela s kočárkem do Všenor vlakem a pak šla pěšky. Bylo to šest kilometrů, navíc do kopce, žádná legrace. Jednou na ni dokonce najížděli opilí němečtí vojáci s transportérem, musela uskočit za haldu štěrku, aby zachránila nás i sebe. Oni se jen chechtali a jeli dál. Taky jsem se pak touhle cestou mockrát nachodil.
Kdy jste s golfovou holí začal také švihat, hrát golf?
Určitě na Líšnici, byť dodnes si pamatuji zážitek z Klánovic z června roku 1950. Bylo mi sedm a tehdy jsme se tam s bratrem pošklebovali chlapíkovi, který zahrál do vody. Říkali jsme si, že bychom to zahráli líp. V sedmi jsem už tedy musel vědět, jak se hraje. Snad jsem i švihal docela dobře.
Které hry či zápasy z mládí vám nejvíce utkvěly v paměti?
Memoriály Hanno Tondera. Hrálo se na Líšnici, jen tam jsem také golfově žil. Jednalo se o první turnaje, kterých jsem se účastnil. Do Mariánských lázní jsem poprvé zavítal až v roce 1960 jakožto účastník ligového družstva, to mi bylo už sedmnáct let. Tehdy jsme hráli i na karlovarském hřišti a spali ve společné noclehárně.
Zkuste trochu popsat padesátá léta, nejtěžší dobu českého golfu.
Na Líšnici jsme tlak doby necítili. Přirozeně jsme navázali na čtyřicáté roky i prvorepublikovou dobu. Zaznamenali jsme úbytek hráčů, ale někteří předváleční členové stále jezdili. Noví začali přicházet až v polovině padesátých let. Tehdy tam začal jezdit profesor Pačes a profesor Michal, přátelé, i s manželkami. Tehdy jsem poznal mladého Vaška Pačese, pozdějšího předsedu Akademie věd. Golf hrál, ale ne tak náruživě jako jeho bratr Tomáš.
Jak jste tehdy sháněli materiál, hole a míče?
Jako kluci jsme hráli s hickorkama. Většina hráčů měla své hole schované ve svých skříňkách na hřišti, ale hickorky v klubovně volně ležely, nikdo se k nim nehlásil. Tak jsme si je půjčili, byť některé neměly ani omotávky. Drželi jsme je za dřevo. Občas mi půjčil hole i otec, míval šest holí v plátěném bagu pověšeném na věšáku.
Míčů byl velký nedostatek. V roce 1951 zemřel Zdeněk F. Klan, někdejší předseda Golfového svazu ČSR, který byl od roku 1948 nějakou dobu vězněn. Zbyl po něm pytel míčů, na každém měl natištěné své jméno. Míče se pak pod dohledem prezidenta klubu rovnoměrně rozdělily mezi hráče. Všichni tehdy byli bez míčů, ale pytel byl veliký, tak bylo s čím hrát.
Také jste ale míče musel občas ztrácet…
Jistě, ale velmi pečlivě jsme hledali. Proto bych ani nemohl říct, kolik kol jsem tehdy odehrál, jako spíš kolikrát jsem kolo začal… Často jsme nedohráli všech devět jamek, velkou část hry jsme hledali. Tráva nebyla moc vysoká, dobytek ji spásal nakrátko. Většinou jsme končili někde na páté jamce, pak byl čas oběda.
Když byly v roce 1952 definitivně zrušeny Klánovice, tak na Líšnici začala jezdit paní Marie Jirásková. Její manžel byl tehdy ředitelem společnosti Pan American Airways a pak Swiss Airu, ona hrála dobře a ráda taky dělala dojem. Měla například nachový driver. Všichni tehdy žili velmi skromně a na hřiště se dopravovali různě – ji na hřiště vozil manžel autem. Když šla na první odpaliště, pravidelně vyndala nový míč Dunlop, a když ho někam zahrála, tak dlouho nehledala. Většinou však hrála velmi dobře. Občas jsme nějaký ztracený našli. S ním jsme pak ovšem nehráli, nechávali jsme si ho do sbírky.
Vzpomínáte na tuto éru, politicky dost tuhou, rád?
Ano, vzpomínám moc rád. Věděl jsem, že zlikvidovali Klánovice, ale já žil ve svém světě na Líšnici, mezi velmi kvalitními lidmi. Hrál jsem a necítil vnější tlaky. Ty jsem vnímal v Praze. Byl jsem taky dítě, mladý člověk, a to vidíte svět jinak. Byť i nás chtěli například v roce 1952 vystěhovat z klubovny, aby měli kam dávat obilí. Tehdy nás zachránil jistý bezpečnostní technik, který dělal s mým otcem v továrně. Líšnický komunista nás chtěl zničit, jiný komunista-technik nám pomohl. Tehdy napsal, že klubovna není vhodná jako sklad obilí, není tam voda a mohlo by dojít snadno k požáru.
A následující dekáda, šedesátá léta? V čem se projevil největší rozdíl?
Pro mne osobně v tom, že jsem tehdy odehrál asi nejvíce her v životě. V letech 1960-65 jsem studoval vysokou, a to jsem byl o víkendech skoro vždycky na Líšnici. Mohl jsem tam i přespávat. V padesátých letech tu bývalo občas plno, spalo se i na zemi na matracích, ale v šedesátých letech už generace mého otce přestala jezdit a noví hráči si nezvykli přespávat v klubovně. Měl jsem od ní i svůj klíč.
Pro mne byla Líšnice a hraní golfu natolik důležitou součástí života, že když jsem si hledal první zaměstnání, našel jsem si ho na Smíchově, ve Výzkumném ústavu chladicích a potravinářských strojů. Abych to měl na hřiště blízko. A namísto, abych jel z práce domů na Hanspaulku, kde bydleli rodiče a bratr, šel jsem na autobusové nádraží a odvezl se na Líšnici. Hrál jsem minimálně dvakrát, někdy i třikrát týdně. Vyrostl jsem na devítijamkových kolech, těch jsem za den udělal klidně i tři, čtyři.
Jak tehdy vypadalo líšnické hřiště?
Bylo úplně holé, bez dnešních keřů a stromů, jamky se křižovaly a hráčů sem jezdilo pomálu. Ve všedních dnech skoro nikdo. Tehdy už tam mohli hrát i diplomaté, ovšem jen v úterý a ve čtvrtek. Ti pak od sedmdesátých let jezdili častěji. Pamatuji se, že to byli docela milí lidé.
Jak jste tehdy získávali znalosti o hře? Žádní trenéři, profesionálové, přece nebyli.
Mě s bratrem učil otec a maminka, ta hrála docela hezký golf. Měla problémy s krční páteří a vždycky říkala – bez síly, ladně a lehce. Ovšem první, kdo mne vzal a řekl mi, jak se to má správně hrát, byl Ivana Vávra. On byl ročník 1925, jeho otec se stal i prvním prezidentem líšnického klubu. Ivan za války hrál občas i v Klánovicích, ale herně také vyrostl na Líšnici. Měl vláčný a elegantní švih, s dlouhým nápřahem, který jsme chtěli napodobovat. Jenže pak jsme přijeli do Mariánek a viděli, že místní do toho řežou a hrají mnohem delší rány než Ivan. Tak jsem musel zkrátit svůj švih a naučil se hrát trochu jinak.
Existovaly vůbec nějaké příručky, sepsané lekce, metodika?
Ivan Vávra měl už tehdy jednu knížku, kde byl sériově vyfotografován švih Bobbyho Jonese. Když jste rychle obracel listy, měl jste dojem filmu. Já si první, velmi jednoduchou příručku především s fotografiemi koupil až v šedesátých letech. První česky psaná učebnice, o které vím, byl tzv. Metodický dopis ČSTV z roku 1968, který vydal Ivo Balcar. Jádrem byl překlad Five Lessons: The Modern Fundamentals of Golf od Bena Hogana. Jen v úvodu byla navíc organizace tréninku, zdravověda a podobně, což bylo tehdy nezbytné.
Když se líšnický klub včlenil v roce 1958 do TJ Slavoj PZO (Podnik zahraničního obchodu), Eva Vávrová zorganizovala výuku golfu, která se odehrávala po několik večerů v tělocvičně v ulici V Jámě. Tréninky vedl Karel Hynek, což byl velmi dobrý učitel. Jeho lekce byly odborně vedené a vycházely z Hogana. Hynek se narodil v roce 1911 a už v roce 1933 učil jako profesionál na Líšnici. Potom jako profesionál působil do roku 1937 v Golf Klubu Třemšín, kdy se reamaterizoval. Za války se v Klánovicích na základě požadavku klubu ujal role trenéra.
Hrál jste tehdy i závodně?
Ano, hrál jsem ligu, asi od roku 1966. Jezdilo se do Mariánských Lázní a Karlových Varů, deset kol ročně. Koncem šedesátých let a začátkem sedmdesátých jsem hrál řadu turnajů včetně mistrovství. Mělo to v sobě obrovský náboj.
V čem spočíval?
Snad v té normálnosti, přirozené spjatosti s běžným životem. Jezdili jsme společně autobusem, někdy dokonce do Varů vlakem, což je dlouhá cesta. Pamatuji taky cestu autem, starou pobědou po taxikáři, která nejela víc než šedesátkou. Spali jsme i v lese ve stanech, někdy v barácích s vytlučenými okny, ve škole… Silné zážitky, krásná atmosféra.
Řešili jste tehdy vaši výkonnost, hendikepy?
Hendikepy hrály snad jistou roli při nasazování, ale moc jsme jim pozornost nevěnovali. Především jsme se snažili, aby byl golf vnímán jako sport. Ráno jsme nastoupili, pozdravili „Golfu: Nazdar – Zdar“, řekli si plán dne a tak dál. Nechtěli jsme se nijak vydělovat, snažili jsme se naopak být součástí tehdejší tělovýchovy, což se postupem doby skutečně podařilo. V roce 1966 byla vytvořena Sekce golfu při ÚV ČSTV a na jaře 1968 se konala první celostátní konference celé golfové sféry. Ani před válkou, za existence Golfového svazu ČSR, se žádné podobné akce nekonaly, jen se scházel výbor Svazu. Konference se stala velkou událostí, od ní se o rok později odvinulo založení Československého golfového svazu. Odehrálo se již v menším formátu, zatímco na konferenci bylo přítomno z každého klubu pět, šest i sedm delegátů.
Kolik bylo tehdy klubů a hráčů?
Podle mne hrálo tak na dvě stovky hráčů. Klubů, respektive oddílů při tělovýchovných jednotách, byla desítka. Teprve v sedmdesátých letech se počet hráčů zvyšoval. Nejvíc jsme jich registrovali až v roce 1989, přes 1 300.
Čím, to že se počet hráčů za normalizace tak zvýšil?
Určitě hrál roli počet hřišť i klubů. Začalo se pravidelně hrát v Poděbradech, v Šilheřovicích, Semilech, posléze i v Praze Motole. Také se rozšiřovaly ligové soutěže, hrály se dvě, následně krajské přebory atd. Také výrazně narostl počet turnajů.
Golf tedy během normalizace nestál, ale měnil se.
Řekl bych, že se určitým způsobem zabydloval. Ve stávajících sportovních strukturách fungoval už rovnoprávně, byť navenek musel i on plnit roli reprezentanta socialistického sportu. Také v roce 1973, když se volil nový výbor Svazu, mi Míla Plodek jakožto předseda řekl, že po čtyřech letech v pozici jednatele asi nebudu znovu zvolen, protože potřebuje mít ve výboru víc straníků než nestraníků. Tak jsem šel. Ale bez hořkosti, protože jsem věděl, že Míla tohle krytí navenek bude potřebovat. On se ke mně vždy choval naprosto korektně. Občas jsem mu říkal: „Mně se na tobě líbí, že ty jsi víc golfista než komunista.“ Někdo by to vzal bez humoru, on se ale smál.
Jak se vůbec členové KSČ dostávali ke golfu?
Předně nutno říct, že golfistů – členů KSČ bylo před rokem 1948 naprosté minimum. Snad jedině Karel Hynek, který byl také v únoru 1948 předsedou akčního výboru v Golf Clubu Praha a udělal v něm svoji „revoluci“. Zřejmě tehdy svým spolustraníkům řekl: „Já to tam zvládnu…“. Možná by to zvládl, ale neměl i přes členství v KSČ žádnou moc a oni mu asi nevěřili. Tak Klánovice zlikvidovali. Na Líšnici nebyl tehdy ve straně snad nikdo, naopak spousta lidí byla po Únoru vyhozena z práce. Včetně mého otce, který šel z advokacie do továrny.
Později bylo členů KSČ mezi golfisty více. První byli někdejší nosiči holí, například Míla Plodek, který jako kluk kedil v Klánovicích. Ve výboru Čs. golfového svazu bylo několik straníků, např. MUDr. Karel Horáček z Mariánek nebo advokát Jiří Effmert z Prahy. Ovšem nikdy jsem neregistroval, že by jakýkoli člen strany tuto skutečnost v golfu zneužíval. Právě díky tomu, že byl Míla Plodek v KSČ, že měl dokonce ve svém zaměstnání funkci předsedy partaje, mohl pro golf udělat mnoho dobrého. Poskytlo mu to možnost jednat s nejrůznějšími orgány jako rovný s rovným. Bohužel v sedmdesátých letech se projevil i vliv Správy služeb diplomatickému sboru, kde pracoval Ivan Vávra. Ten přitom ve straně nebyl. Tento orgán byl natolik silný, měl vazby na vnitro i StB, že když se rozhořel boj mezi golfovým svazem a Vávrou, tak to Vávra vyhrál. A mám pocit, že to Mílu Plodka stálo hodně sil a zhoršilo jeho nemoc. Zemřel v roce 1975 v pouhých 46 letech.
Po Mílovi převzal roli ochránce golfu, respektive předsedy svazu Ivan Rais, to byl taky straník, a vedl golf až do roku 1989. Přišel i Sláva Kaprál, ten měl dobré postavení v hospodářské sféře. K nestraníkům, kteří pro golf udělali nejvíce, patří především po sportovně-organizační stránce Milan Moučka a směrem do zahraničí Hanuš Goldscheider.
Odkud se rekrutovali za normalizace noví hráči? Kdo hrál?
Často to byli lidé, kteří bydleli poblíž hřiště. Strašně jsem záviděl klukům z Mariánek, kteří přišli z práce, doma se najedli a za pět minut byli na prvním odpališti. Věděl jsem, že jim po výkonnostní stránce nemůžu stačit, protože jsem se nemohl dostat na hřiště tak často.
V západočeských lázních hráli také ti, kteří se pohybovali okolo hotelů. Řečeno přesně – pinglové. Většinou milí. Nebo taxikáři. Ale i doktoři, ti z místních sanatorií. Ovšem takový Honza Kunšta dělal na dráze a Jirka Dvořák byl technik. V Praze hráli opět lékaři, technici, ale i profesoři, inteligence. Pamatuji si i na herce Popelku nebo hudebníka Kleina, manžela Andrey Čunderlíkové a otce tenistky Sandry Kleinové.
Dnes na dobu před rokem 1989 golfisté vzpomínají v dobrém. Čím to je?
Všichni jsme měli vnitřní pocit, že golf musíme ochraňovat. Také jsme se mezi sebou občas hádali, ale navenek nikdo nikoho nepomlouval. Všichni jsme se většinou znali, tykali si, chovali jsme se k sobě hezky při hře i mimo ni. Podvody se nevyskytovaly, a kdyby, tak si dotyčný nezahrál. Byli jsme k sobě solidární, i napříč kluby. Když nám diplomaté na konci osmdesátých let sebrali Líšnici, tak nám, členům klubu, nabídli, že můžeme dál hrát. Ale my jsme chtěli, aby tam mohli hrát všichni golfisté, Pražáci, mariánskolázeňští, karlovarští, z Poděbrad atd. Bojovali jsme i za ně. Nakonec se to podařilo.
Z některých dobových snímků vysvítá, že se tehdy hrálo třeba v džínách nebo v tričku bez límečku. Je to tak?
Tričko s límečkem jako součást oblečení je pro mne informace až po roce 1989. Já jsem hrál vždycky v košili, s krátkým či vyhrnutým rukávem. Mám i fotku, kde hraju v tílku, také do půlky těla nahý, nebo dokonce v plavkách. Až po roce 1989 mi Hanuš Goldscheider říkal, že bychom měli na etiketu více dbát.
Když přišel rok 1989, co a jak se v golfu začalo měnit jako první?
Na celostátní úrovni se vyměnilo vedení, ale velkým zásahem byl rozpad Československa. Já to prožíval intenzivně, protože jsem byl pověřen řízením dělení svazu. Ve výboru České golfové federace jsem pak byl od roku 1993 až do roku 2005. Hybnou pákou rozvoje sportovního golfu byl Karel Vopička, ten odvedl skutečně velkou a vynikající práci.
V našem líšnickém klubu jsme paradoxně začali prožívat těžké období. Museli jsem bojovat o naše hřiště, o které jsme administrativně přišli v roce 1988. Vše sice skončilo dobře, hřiště klub dostal, ale neobešlo se to bez soudů. Čekala nás i změna designu, vytvořili jsme nové, už nekřižující se dráhy, jako exprezident klubu jsem přistoupil i na to, že se přebuduje klubovna. Zrušila se sice možnost spaní, ale přestavba víc odpovídala modernějšímu duchu klubu. Prospal jsem tam sice mnoho nocí, v osmdesátých letech to byl skoro náš weekend-house, tak mi to přišlo líto, jenže tak šla doba a my se jí museli přizpůsobit.
Jak jste vnímal nástup rychle bohatnuvších jedinců do golfu?
Bylo to znát, že do golfu přišli sebevědomí podnikatelé. Víte, my jsme si svoje hřiště stavěli sami, kopali jsme krumpáčem, s lopatou dělali bunkery, v té strašně kamenité zemi. Ale s obrovským nadšením a tím se vytvořil náš vztah k němu. V golfu se po Listopadu začalo disponovat velkými penězi a razit názor, že na všechno jsou specializovaní lidé, firmy… I když to byl jiný přístup, pro nás zcela nový, v zásadě byl pravdivý. A museli jsme se mu rovněž přizpůsobit i na Líšnici – jinak bychom v konkurenci neobstáli. Hlavní však bylo, že se golf rozvíjí a co nebylo proti tradicím, to jsem vnímal pozitivně.
Tušil jste, že golf se stane tak populárním sportem?
Že to bude takový boom, jsem nečekal. Zažil jsem, jak lidé, kteří nad golfem jednu dobu ohrnovali nos, za pár let přišli, abych jim poradil, kde a jak začít hrát. Zhruba 50 000 registrovaných hráčů, to je také obrovský úspěch. Myslím si to i proto, že golf podle mne neodpovídá příliš české mentalitě. Stále v sobě neseme určitý „třídní“ pohled, dělíme lidi na bohaté a chudé, ty nahoře a dole. V Anglii jsem jednou bydlel u člověka od tzv. černého řemesla, přes den jsme hráli golf a večer šli do klubovny. Po 19. hodině sem všichni dorazili ve večerních šatech a všichni si byli rovni. Krásná zábava. U nás se stále mnoho lidí dívá na golf jako na sport, který patří do určité společenské vrstvy. Ale možná je to problém celé kontinentální Evropy. Británie je jiná. Jak ale říkám, 50 000 hráčů je hodně a i „třídní“ pohled na golf už ustupuje.
Objížděl jste také nová česká hřiště?
Byl jsem na otevírání řady hřišť jako funkcionář ČGF. Například na Karlštejně, tam jsem dokonce zahrál vůbec první drive. Neměl jsem s sebou hůl, půjčil mi ji tehdy Ondřej Havelka. Přede mnou špalír lidí, doslova tunel, nemohl jsem zahrát do strany. Rána se mi naštěstí povedla. Ondra mi pak ten driver daroval. Byl jsem i na otevírání v Myštěvsi, to hřiště je mi blízké. I proto, že se na louce u místního zámečku hrálo už před válkou.
Kolik golfových setů jste za dobu svého hraní vystřídal?
Jako dítě jsem si půjčoval nejrůznější hole a celá šedesátá léta jsem hrál s tím, co jsem měl po tátovi. Šest holí v plátěném bagu. Koncem padesátých let jsme manželce egyptského vyslance prodali náš krásný starý lustr a máti za to pořídila golfové hole Spalding Henry Cotton na kovovém šaftu. Byly tvrdé, blbě se s nimi hrálo. Neměly drážky, jen výstupky a ty ničily míče. S bratrem jsme se o ně dělili na sudé a liché. Až někdy v roce 1968 jsem koupil čtyři hole 5, 6, 7, 8 – staré Bobby Locke. V osmdesátých letech jsem získal Slazenger Jack Nicklaus, sudé byly jiná sada než liché. Já měl vždycky všehochuť.
Po roce 1989 jsem si z druhé ruky koupil čínskou kopii holí Tommy Armour 845. Docela dobře se mi s nimi hrálo. Nové hole jsem si pořídil teprve v prodejně Intermedia za poměrně velké peníze: 30 000 korun. Krásné hole Pro Kennex, jenže na měkkém grafitu. Dřeva výborná, s železy jsem však nebyl přesný. V roce 2003, když mi bylo šedesát let, jsem si koupil v Makru hole za 3 000 korun s názvem Verdict. S nimi se mi hrálo poměrně dobře, protože byly dost tuhé. Taky se mi ale jednou smáli, že prý hraju s lešenářskýma trubkama. Pak jsem si pořídil hole Top Flite, vydržely mi dlouho. Dnes mám sadu Taylor Made, zase z druhé ruky. Takže já si koupil za život jen dvě nové sady holí. V bagu jich teď nosím dvanáct, z toho jednu na levou stranu.
Co vás dnes na golfu ještě baví?
Všechno, a čím dál tím víc. Dočetl jsem se, že Ben Hogan byl levák, přitom hrál napravo – a tak jsem se coby pravák začal učit na levou stranu. To mně baví. Tenhle rok plánuju věnovat se hře na levou stranu. Už se i prodlužuju. Napravo jsem schopen Líšnici zahrát za nějakých 42 ran, zatímco nalevo mám ještě rezervy: 46, 47 ran. Tak snad se dostanu i nalevo na 42. Mám obrovskou radost, že se ve svých letech ještě můžu zlepšovat.
The post Všechno nejlepší k Tvým osmdesátinám Prokope Sedláku appeared first on Golf.cz.
Pokračovat ve čtení...
