Tento můj příspěvek je ryze negolfový a vznikl původně jako reakce na lehounce vyhrocenou komunikaci některých chlapců ohledně hry na indooru. Michal i jiní moderátoři si občas postěžují, že témata zasypáváme různým balastem a kdo se v tom má potom vyznat. Trochu mají pravdu, ale alespoň z mého úhlu pohledu dost taky nemají. Já tu naší 19.jamku neberu jako fórum, ale spíš jako komunitu, a tak neberu taková ta zvrhnutí se tématu k úplně něčemu jinému jako nějak výrazně nevhodná. Původně jsem tedy chtěl pokračovat v dané debatě dalším komentářem, ale nějak jsem se začal rozepisovat, a tak jsem se rozhodl napsat svůj první článek.
Jako školou povinný i jako středoškolák jsem miloval slohové práce, obzvláště pak úvahy a fejetony. Nadsázka, vtip, někdy až ironie, to bylo moje. Aniž bych se chtěl chlubit, tak mnohokrát se moje práce profesorům či učitelům líbily natolik, že byly jako vzorové čteny veřejně ve třídě nebo i v rozhlase (myslím školním samozřejmě
). Musel jsem jezdit po všelikých olympiádách a reprezentovat. To se málokdy podařilo úspěšně, protože v opojení ze vzletného slohu mí učitelé trestuhodně přehlíželi, že za jedničkou s hvězdičkou se za lomítkem obvykle krčila troječka za gramatiku. I tento článek si budu muset nechat opravit svojí ženou, mojí spolužačkou z oněch školních let, která naopak na gramatiku byla vždy premiant. Pak jsem nastoupil na vysokou školu technického směru a tím se moje slohová kariéra na dlouhá léta omezila na psaní básní pro mojí lásku (to je furt jedna a ta samá paní, co s ní teď bydlím). Ale stále to ve mě dřímalo.
Zpátky se mi to vrátilo až před pár lety, kdy jsem začal pod tíhou dlouholetého stresu z hloupých dotazů tyto své zbraně opět používat při e-mailové komunikaci s klienty. Naprosto nepochopitelně se to nesetkalo s nadšením, na které jsem byl zvyklý od svých učitelů. I tam, kde dřív říkali "náš oblíbený programátor", jsem najednou byl "arogantní zmetek". Přitom jsem se o ně staral furt stejně. Poradil jsem, vyřešil co bylo třeba, jen jsem si nenechal líbit jejich nesmyslné fňukání typu "to já ne, to samo" nebo "sice jsem tam podepsaná, ale neudělala jsem to, nějak Vám to nefunguje". Takže jsem pak musel vyjet za klientem osobně a kupodivu jsme si vždy snadno a rychle vysvětlili svoje postoje a takzvaně se usmířili. A tehdy mi došlo, jak propastný je rozdíl mezi živou a psanou (i když on-line) komunikací.
Když vidíš, jak se protějšek tváří, jak gestikuluje, jaký má postoj, přidá to nový rozměr sdělení. Pokud jde o konstruktivní komunikaci, kdy mají obě strany zájem komunikovat, tak to pomůže a upřesní smysl slov a vět. Pokud ale komunikace směřuje k agresi ,tak to naopak možnost dohody úplně zazdí. Když naopak píšeš, máš na to klid, můžeš x-krát promyslet formulaci, ale nevidíš, jen tušíš, v jakém rozpoložení je ten nebo ti na druhé straně.On nebo oni zas nevidí, že se při tom "tlemíš" jak sluníčko na hnoji, takže to nemyslíš až tak vážně, jak to vypadá napsané.
A jaké je tedy z toho poučení? Ti, co mají rádi ironii, kontroverzi a provokaci až na hranu i za, nechť zkusí tu hranu malinko obrousit (stačí občas použít smajlíka). A ti, co se tím cítí dotčeni, nechť se neberou tolik vážně, pustí si na youtube "Čtyři dohody" a neberou domnělý útok na svou osobu za svůj problém, ale problém útočícího. Mějte se rádi a jebejte se s láskou.
Jako školou povinný i jako středoškolák jsem miloval slohové práce, obzvláště pak úvahy a fejetony. Nadsázka, vtip, někdy až ironie, to bylo moje. Aniž bych se chtěl chlubit, tak mnohokrát se moje práce profesorům či učitelům líbily natolik, že byly jako vzorové čteny veřejně ve třídě nebo i v rozhlase (myslím školním samozřejmě
). Musel jsem jezdit po všelikých olympiádách a reprezentovat. To se málokdy podařilo úspěšně, protože v opojení ze vzletného slohu mí učitelé trestuhodně přehlíželi, že za jedničkou s hvězdičkou se za lomítkem obvykle krčila troječka za gramatiku. I tento článek si budu muset nechat opravit svojí ženou, mojí spolužačkou z oněch školních let, která naopak na gramatiku byla vždy premiant. Pak jsem nastoupil na vysokou školu technického směru a tím se moje slohová kariéra na dlouhá léta omezila na psaní básní pro mojí lásku (to je furt jedna a ta samá paní, co s ní teď bydlím). Ale stále to ve mě dřímalo. Zpátky se mi to vrátilo až před pár lety, kdy jsem začal pod tíhou dlouholetého stresu z hloupých dotazů tyto své zbraně opět používat při e-mailové komunikaci s klienty. Naprosto nepochopitelně se to nesetkalo s nadšením, na které jsem byl zvyklý od svých učitelů. I tam, kde dřív říkali "náš oblíbený programátor", jsem najednou byl "arogantní zmetek". Přitom jsem se o ně staral furt stejně. Poradil jsem, vyřešil co bylo třeba, jen jsem si nenechal líbit jejich nesmyslné fňukání typu "to já ne, to samo" nebo "sice jsem tam podepsaná, ale neudělala jsem to, nějak Vám to nefunguje". Takže jsem pak musel vyjet za klientem osobně a kupodivu jsme si vždy snadno a rychle vysvětlili svoje postoje a takzvaně se usmířili. A tehdy mi došlo, jak propastný je rozdíl mezi živou a psanou (i když on-line) komunikací.
Když vidíš, jak se protějšek tváří, jak gestikuluje, jaký má postoj, přidá to nový rozměr sdělení. Pokud jde o konstruktivní komunikaci, kdy mají obě strany zájem komunikovat, tak to pomůže a upřesní smysl slov a vět. Pokud ale komunikace směřuje k agresi ,tak to naopak možnost dohody úplně zazdí. Když naopak píšeš, máš na to klid, můžeš x-krát promyslet formulaci, ale nevidíš, jen tušíš, v jakém rozpoložení je ten nebo ti na druhé straně.On nebo oni zas nevidí, že se při tom "tlemíš" jak sluníčko na hnoji, takže to nemyslíš až tak vážně, jak to vypadá napsané.
A jaké je tedy z toho poučení? Ti, co mají rádi ironii, kontroverzi a provokaci až na hranu i za, nechť zkusí tu hranu malinko obrousit (stačí občas použít smajlíka). A ti, co se tím cítí dotčeni, nechť se neberou tolik vážně, pustí si na youtube "Čtyři dohody" a neberou domnělý útok na svou osobu za svůj problém, ale problém útočícího. Mějte se rádi a jebejte se s láskou.
Bez razítka do toho nejdu 
