Pondělní mulligan #27 - O absťácích a rauši

26. 3. 2018 - Dovolím si tentokrát být trochu osobní. Kombinace letošní #$^^^&*(!! dlouhé zimy a zároveň naprostého běsu v práci mě dovedla až do zoufalých zákoutí golfistova osudu. Už víc, než tři měsíce jen koukám na svůj bag postavený v rohu pokoje. Situaci také celkem trefně ilustruje fakt, že jsem se nedávno rozhodl nakrémovat svoje golfové boty z obavy, že kůže tím dlouhým nepoužíváním prostě zteří a rozpadne se. Zřejmě každý z vás má zkušenosti s nějakými těmi abstinenčními příznaky. I golf dokáže být slušná závislost. Tohle tedy můžete brát trochu jako zpověď v kruhu podobně spřízněných, něco jako terapie u anonymních alkoholiků. Zpětně je vlastně úplně logické, že jsem nejvážnější abstinenční příznaky cítil na začátku. To jsou takové ty návaly vzteku, přemítání, jak co ošulit, aby člověk dostal dávku... To, že tohle období přešlo, jsem si ani neuvědomil. Zamyslel, jsem se nad tím, až ve chvíli, kdy mě napadlo, jestli vůbec chci ještě někdy hrát. Proč? Golf mi totiž nějak vůbec nechyběl. Měl jsem hlavu plnou jiných věcí a kromě psaní mulliganů, jsem se ním vůbec nepotkal. Co když mě úplně přestane bavit?

Tuto zvláštní fázi už mám taky za sebou. Pokročil jsem totiž do další. V posledních dnech se mi stává, že zažívám fenomén zvaný flashback. Je to jako vzpomínka, ale vědomě přitom nevzpomínáte. Nesnažíte si nic konkrétního vybavit a přitom aniž byste chtěli, se vám na okamžik vybaví nějaká chvíle do nejmenších detailů. Já mám flashbacky na golfové téma. Řeším v práci nějaké maily a najednou stojím na greenu šesté jamky akademie v Hostivaři. Kdo ten green zná, ví, že je pěkně záludný. Úzká nudle která se svažuje ostře zprava doleva a taky seshora dolů. Ten putt je těžký, přes celý green seshora dolů, ale já ho najednou vidím, jako by to byla svítící linka. Pošlu po ní míč a sleduju, jak se kutálí. Vím, že jsem to přečetl správně, ale přesto nevěřím, že skončí v jamce. Když se do ní skutálí, nadšením zvednu pěst nahoru. Prožívám chvíli euforie. Je rok 2015, svítí slunce, je teplo. Na krku cítím mírný vítr. A pak vidím monitor s otevřeným Outlookem... Naposledy jsem takhle čekal na autobus domů z práce a objevil jsem se na férveji jamky číslo 6 v Terezíně. Podzim, nízké slunce, mraky a opar nad okolními lesy. Jdu k míči, který z dálky svítí na nízce posečené trávě a kolem to vypadá jako scenérie z Pána Prstenů. Až na to, že ve skutečnosti jsou dva nad nulou, padá déšť se sněhem a já jedou nakoupit večeři. Aspoň jsem ale zjistil jedno - tohle mě nikdy bavit nepřestane. Doufám, že to taky brzo budu moci znovu skutečně zažít. Tak v pondělí zase na viděnou a držte mi palce

Ty mi davas... zrovna si vzpominam na ty uzasne momenty, kdy clovek jde brzy rano na hriste a je ranni opar ci mlha. Neskutecne.
Jeste, ze lezim doma s pruduskama

seshora ... pekne ceske slovo