V minulém díle jsme se v našem seriálu golfových výzev pro začátečníky věnovali problematice finanční náročnosti golfu, resp. Tipům a doporučením, Jak se na začátku finančně NEzruinovat při provozování tohoto našeho krásného koníčku. Proběhli jsme si související náležitosti s vybavením, poplatky za hru, cestování, trénink a tak podobně. A když jsme si už trochu společně ujasnili, jak to je, a že dobrého golfistu z nás značka auta, holí ani špičkové hřiště samo o sobě neudělá, pojďme se podívat na další bolest a to je (citace z Úvodníku našeho seriálu):
—
Technická náročnost a frustrace z učení: Golf vyžaduje pochopení techniky – od držení hole, přes postoj až po správné zamíření a sílu úderu a to pro jednotlivé typy úderů, resp. druhy holí. Pro nováčky je často obtížné tyto dovednosti pro ně uspokojivě rychle zvládnout, což může následně vést k frustraci a pocitu neúspěchu. Každý špatně provedený úder přidává na pocitu, že se to nikdy nenaučíte hrát tak, jak byste chtěli, a to může být pro mnohé z nás demotivující. Na rozdíl od jiných sportů, kde můžete během několika týdnů leckdy i dnů či hodin vidět významné a dlouhodobé zlepšení, golf vyžaduje pro pravidelný dobrý pocit ze hry velkou trpělivost, určitou urputnost a smířit se s tím, že když to jde jednou, tak že to nemusí jít stejně dobře vždy. Je to sport, ve kterém se zlepšujete pomalu, někdy na slušně zahrané skóre i po měsících a letech. A je třeba hodně času stráveného na hřišti i cvičných odpalištích, abyste se dostali na pro sebe uspokojivou úroveň. Toto může být pro ty z nás, co očekávají rychlé a pravidelně dosahované hezké výsledky, velmi frustrující.
—
Pojďme si předchozí text probrat trochu více do hloubky. Golf, vypadá to jednoduše, že? Bouchnout holí pořádně do míčku, míček z odpaliště letí tam kam má, pak ještě jednou lehce švihnete a míček skončí kousek od praporku na grýnu (to je to místo, kde se míček už tzv. patuje - nehraje se vzduchem, ale míček se „kutálí“ po trávníků k jamce, resp. ideálně rovnou do jamky) přijdete k němu, vezmete si potřebnou hůl - zpravidla putter, postavíte se k míčku, ťuk, těsně vedle, takže odklepnutí z 20 cm a je to. Míček na dva učebnicové paty v jamce, jak snadné, zahráli jsme PAR (pro náš příklad jsme hráli 4 parovou jamku, to znamená jamku, kterou dle předpokladu by hráč s HI 0 měl zpravidla zahrát v Paru, tzn. na 4 rány)! Mno, jenže my ten HI 0 nemáme, my nemáme zpravidla ani 10 a ještě nějaký pátek nebudeme mít ani 20. Takže jak to u nás bude většinou nějakou chvíli vypadat? No jednoduše, budeme hrát nikoli za 4, ale za 6,7,8,9 ran, výjimkou nebude ani 10 a více. A za 5 budeme rádi (tomu se říká, že jsme zahráli bogey, jednu ránu nad par jamky, v případě toho zmíněného 4paru).
A tohle je někdy strašně frustrující. Ne u všech, ale u mnohých, s kým jsem se na hřišti potkal. Počáteční nadšení z jedné povedené rány ze sta nebo z jedné hezky a zpravidla se štěstím dobře zahrané jamky hrozně brzy vystřídá s každou hrou prohlubující se znechucení, proč to nejde skvěle a pořád. Resp. Proč to nejde alespoň většinou tak skvěle jako na té jedné nebo několika povedených ranách, když všechno sedlo. No, nejde. Smiřme se s tím. Můžeme hrát golf jen pro radost, jen tak a dokonce k tomu nepotřebujeme ani žádné poměřovadlo v podobě HI (tzv. handicap, s dřívější, ale stále často používanou zkratkou HCP), který zhruba říká, jak na tom statisticky dlouhodobě úroveň naší hry je. A především, co od sebe, resp. naší hry, můžeme v průměru očekávat.
Pojďme si nejprve říct, jak je to s tím HI - zjednodušeně řečeno: počítá se průměr nejlepších 8 z posledních 20 zahraných „přípustných“ (zjednodušené řečeno turnajových či tzv. nesoutěžních) započítaných výsledků, v případě méně her jak 20 je ten poměr jiný. Není žádné časové omezení, tzn. U často soutěžně hrajícího hráče to mohou být výsledky za jeden či dva měsíce, u zřídka soutěžně hrajícího hráče třeba i za 4 roky. Je to jen nastíněný princip, koho problematika zajímá, odkážu ho na podrobný popis v Dokumentech ČGF, Pravidla pro hendikepy v aktuálním znění. Zároveň v praxi platí, že čím nižší HI, tím na nás hra přináší větší nároky na stabilitu naší hry, tzn. každá pokažená rána, zahraný aut, či ztracený míč nebo dokonce jejich sekvence se pak složitější napravuje, aby výsledek byl dobrý. Btw. Co nám říká náš HI? Jednoduše řečeno… počet ran navíc, které máme na golfovém hřišti s klasickým sečteným parem všech jamek.
.
Celým tímto předchozím textem jsem chtěl trochu teoreticky podpořit svá následující obecná tvrzení:
Přece nechceme jen jednou vyhrát nějaký turnaj, zlomit to hřiště a nechat toho. Teda, chvilku možná, ale určitě chceme všichni hrát golf dlouho a tak, aby nás těšil po celá léta a desetiletí. A k tomu je dobré mít na paměti, že golf je mnohem více než jen jednorázová fyzická dovednost se splněním konkrétní mety, jednoho hezkého zahraného výsledku. Je také o naší mentální síle. Učí nás koncentraci, trpělivosti a duševní odolnosti. Učí nás ovládat své emoce a zůstávat klidný i v situacích, kdy to na hřišti stejně jako někdy v životě nejde podle plánu. A i když začátek může být náročný a frustrující, je to cesta plná radosti, objevování a zlepšování. Protože za každou nepovedenou jamkou je další jamka, která může být úplně jiná, zahraná skvěle od odpaliště až do jamky. Nikdy se nevzdávejme! Golf je dobrodružstvím, které stojí za to v každém okamžiku si prožít na plno a užívat si ho po celý život. A mít s ním spojeno mnoho krásných zážitků s poznávání sebe sama, rozmanitých hřišť, nových přátel... Prostě, to vše je nádherný GOLF!
—
Technická náročnost a frustrace z učení: Golf vyžaduje pochopení techniky – od držení hole, přes postoj až po správné zamíření a sílu úderu a to pro jednotlivé typy úderů, resp. druhy holí. Pro nováčky je často obtížné tyto dovednosti pro ně uspokojivě rychle zvládnout, což může následně vést k frustraci a pocitu neúspěchu. Každý špatně provedený úder přidává na pocitu, že se to nikdy nenaučíte hrát tak, jak byste chtěli, a to může být pro mnohé z nás demotivující. Na rozdíl od jiných sportů, kde můžete během několika týdnů leckdy i dnů či hodin vidět významné a dlouhodobé zlepšení, golf vyžaduje pro pravidelný dobrý pocit ze hry velkou trpělivost, určitou urputnost a smířit se s tím, že když to jde jednou, tak že to nemusí jít stejně dobře vždy. Je to sport, ve kterém se zlepšujete pomalu, někdy na slušně zahrané skóre i po měsících a letech. A je třeba hodně času stráveného na hřišti i cvičných odpalištích, abyste se dostali na pro sebe uspokojivou úroveň. Toto může být pro ty z nás, co očekávají rychlé a pravidelně dosahované hezké výsledky, velmi frustrující.
—
Pojďme si předchozí text probrat trochu více do hloubky. Golf, vypadá to jednoduše, že? Bouchnout holí pořádně do míčku, míček z odpaliště letí tam kam má, pak ještě jednou lehce švihnete a míček skončí kousek od praporku na grýnu (to je to místo, kde se míček už tzv. patuje - nehraje se vzduchem, ale míček se „kutálí“ po trávníků k jamce, resp. ideálně rovnou do jamky) přijdete k němu, vezmete si potřebnou hůl - zpravidla putter, postavíte se k míčku, ťuk, těsně vedle, takže odklepnutí z 20 cm a je to. Míček na dva učebnicové paty v jamce, jak snadné, zahráli jsme PAR (pro náš příklad jsme hráli 4 parovou jamku, to znamená jamku, kterou dle předpokladu by hráč s HI 0 měl zpravidla zahrát v Paru, tzn. na 4 rány)! Mno, jenže my ten HI 0 nemáme, my nemáme zpravidla ani 10 a ještě nějaký pátek nebudeme mít ani 20. Takže jak to u nás bude většinou nějakou chvíli vypadat? No jednoduše, budeme hrát nikoli za 4, ale za 6,7,8,9 ran, výjimkou nebude ani 10 a více. A za 5 budeme rádi (tomu se říká, že jsme zahráli bogey, jednu ránu nad par jamky, v případě toho zmíněného 4paru).
A tohle je někdy strašně frustrující. Ne u všech, ale u mnohých, s kým jsem se na hřišti potkal. Počáteční nadšení z jedné povedené rány ze sta nebo z jedné hezky a zpravidla se štěstím dobře zahrané jamky hrozně brzy vystřídá s každou hrou prohlubující se znechucení, proč to nejde skvěle a pořád. Resp. Proč to nejde alespoň většinou tak skvěle jako na té jedné nebo několika povedených ranách, když všechno sedlo. No, nejde. Smiřme se s tím. Můžeme hrát golf jen pro radost, jen tak a dokonce k tomu nepotřebujeme ani žádné poměřovadlo v podobě HI (tzv. handicap, s dřívější, ale stále často používanou zkratkou HCP), který zhruba říká, jak na tom statisticky dlouhodobě úroveň naší hry je. A především, co od sebe, resp. naší hry, můžeme v průměru očekávat.
Pojďme si nejprve říct, jak je to s tím HI - zjednodušeně řečeno: počítá se průměr nejlepších 8 z posledních 20 zahraných „přípustných“ (zjednodušené řečeno turnajových či tzv. nesoutěžních) započítaných výsledků, v případě méně her jak 20 je ten poměr jiný. Není žádné časové omezení, tzn. U často soutěžně hrajícího hráče to mohou být výsledky za jeden či dva měsíce, u zřídka soutěžně hrajícího hráče třeba i za 4 roky. Je to jen nastíněný princip, koho problematika zajímá, odkážu ho na podrobný popis v Dokumentech ČGF, Pravidla pro hendikepy v aktuálním znění. Zároveň v praxi platí, že čím nižší HI, tím na nás hra přináší větší nároky na stabilitu naší hry, tzn. každá pokažená rána, zahraný aut, či ztracený míč nebo dokonce jejich sekvence se pak složitější napravuje, aby výsledek byl dobrý. Btw. Co nám říká náš HI? Jednoduše řečeno… počet ran navíc, které máme na golfovém hřišti s klasickým sečteným parem všech jamek.
- Tzn. když mám úplně na začátku HI 54, tak: měl bych mít průměrnou herní výkonnost takovou, že na 18j. hřišti s klasickým parem 72 hraju 72+54, tzn. 126 ran. Takže v praxi něco mezi 120-130. V průměru na každou jamku mám, abych hrál sám na sebe, +3 rány. Tedy, na 3 parové jamce - 6 ran, na 4 parové jamce - 7 ran, na 5 parové jamce - 8 ran. A znovu, je to jen průměr! Tzn. když se mi na jedné jamce zadaří a zahraju +1 (hurá!!) tak abych zahrál celkovým počtem ran na sebe, mohu jinde zahrát o 2 rány navíc, tzn. ne plus tři, ale plus pět a furt dobrý. Tady do toho trochu ještě zapadá problematika započítávání STB, tzv. Stablerfodových bodů, více třeba vlákno tu.
- Když se už trochu zlepším a mám HI 36, tak: 72+36 = 108 ran, takže hry budou někde mezi 105-115 ranami, v průměru. Na každé jamce pak +2.
- Teprve při HI 18 to začíná být větší výzvou? 72+18 = 90, tzn. Budete hrát něco mezi 90 - 100… a ano, sem tam i přes tu stovku to zase přeleze.
- Atd. a ti „neštastníci“, co jsou už na tom singlu (HI <10), dokážete si představit, jak jsou protivní, když se jim jedna či dvě jamky trošku nepovedou? Mají zkažený celý den - proč? Je pro ně mnohem náročnější to pak už v té dané hře dohnat, aby v součtu zahráli sami na sebe.
.Celým tímto předchozím textem jsem chtěl trochu teoreticky podpořit svá následující obecná tvrzení:
- Tpělivost je v golfu klíčem: Trpělivost je základním kamenem golfu. Je důležité pochopit, že tento sport není pro naprostou většinu obyčejných smrtelníků o okamžitých a stálých úspěších, ale o postupném zlepšování se přímo úměrném našim dispozicím, věku, frekvenci tréninku a hraní. Jednou za měsíc - to mistra z nikoho nedělá. Každý špatný úder či dokonce celá hra by nemělo být vnímáno jako neúspěch či selhání, ale jako příležitost k učení se. Toto vědomí a trpělivost nám pomáhá si (po té, co přestaneme nadávat, nekteří z nás po té, co najdou vzteky odhozené hole v kopřivách či vodě) pozitivní postoj a přenést se přes herně slabší období.
- Praxe na cvičných odpalištích: Cvičná odpaliště jsou ideálním místem pro dlouhodobé a postupné zlepšování vaší techniky a dovedností. Zde můžete pracovat na různých typech úderů, zlepšovat svůj postoj a zkoušet různé hole. Kde jinde se dá odstranit slabina hry? Kde jinde si můžeme zkusit desítky pokusů a opakování rány, které nám na hřišti zpravidla nevyjde? Nezastavujte se při prvních neúspěších, ale pracujme poctivě na svých slabých stránkách. Pravidelná praxe na odpališti je klíčem k rozvoji konzistence a sebedůvěry ve hře. A takovéto - dobrá hra driverem skvěle vypadá, nicméně patrem či krátkou holí (wedge) budete hrát mnohem častěji - takže by je chtělo taky mnohem častěji trénovat. Mnoho hobby hráčů netrénuje vůbec. Není to nezbytné a některým to pak jde i tak, ale golf je hodně technický sport. Je to jako v muzice, pár jedincům je zhůry dáno a je radost je poslouchat kdykoli, kdekoli… my ostatní prostě na ty golfové skřipky musíme občas trénovat, abychom zahráli něco, na co se dá alespoň jedním okem koukat.
- Realistická očekávání: Je důležité mít realistická očekávání ohledně svého pokroku. Očekávání pravidelných vítězství nebo okamžitého mistrovství mohou vést ke zklamání. Golf je sportem, kde zlepšení přichází postupně často i po měsících a letech a je normální mít dobré i špatné dny jak na cvičném odpališti tak i pak při hře na hřišti. Uvědomme si, že výzvy jsou součástí hry a že každý golfista začínal od nuly, resp. v našem případě od 54. Televizní přenosy golfu často ukazují ideální podmínky a precizní údery - ale to jsou hráči, kteří mají za sebou léta a léta tréninku. Berme televizní vysílání jako inspiraci, ale nečekejme, že budeme hned takto hrát. Golf vyžaduje mnohem (MNOHEM) více práce a tréninku, než se může na první pohled zdát.
- Častá hra na reálném hřišti: Golf na hřišti je odlišný zážitek než cvičení na odpališti. Hrajeme na různých terénech, se změnami větru a různými přírodními překážkami. Jsme vždy i v jiném rozpoložení. Ne každá hra bude stejná, naopak. Ani jedna hra nebude si nebude podobná jiné. Někdy bude hra těžší než jindy díky počasí nebo je to prostě obtížnější hřiště, někdy si ji těžší uděláme sami ztrátou koncentrace. I to je přirozenou součástí golfu. Je velmi dobré si hřiště i nachodit. Jen tak, nesoutěžně. Ano, sice platí, že na neznámém hřišti zahrajeme občas lépe, ale to jen proto, že netušíme, co nemáme trefit.
- Odborná trenérská pomoc: Nejenom pokud jsme nováčky, zvažme vždy při herní stagnaci možnost konzultace s profesionálním trenérem. Kvalitní vedení může rychleji pomoci zlepšit naši techniku a pochopení hry. Nebo nám alespoň dát nový impuls. Trenér nám může poskytnout i cenné rady a cvičení na míru našim individuálním potřebám a fyzickým možnostem. Nemusí z toho být hned pravidelné lekce dvakrát do týdne. Ale sem tam se nechat zkontrolovat, nechat si říct, na čem pracovat a pak třeba za měsíc znovu… i to je cesta. A především, trenér může pomoci s včasným a jednoduchým odbouráním špatných návyků, dokud nejsou ještě příliš pevně zafixované. Věřte mi, do určité chvíle se může zlepšovat každý sám, ale pokud se to naučíte blbě (protože se jen třeba sami nevidíte a ono to nějak lítá a pak si ty vyloženě nešťastné návyky zafixujete), tak po čase se v lepším případě jen zastavíte ve zlepšování. V horším si způsobíte zdravotní komplikace z přetížení některých svalů a šlach a čertví čeho ještě v těle a to přeučování pak strašně bolí - nevím, jen, jestli víc fyzicky nebo psychicky.
Přece nechceme jen jednou vyhrát nějaký turnaj, zlomit to hřiště a nechat toho. Teda, chvilku možná, ale určitě chceme všichni hrát golf dlouho a tak, aby nás těšil po celá léta a desetiletí. A k tomu je dobré mít na paměti, že golf je mnohem více než jen jednorázová fyzická dovednost se splněním konkrétní mety, jednoho hezkého zahraného výsledku. Je také o naší mentální síle. Učí nás koncentraci, trpělivosti a duševní odolnosti. Učí nás ovládat své emoce a zůstávat klidný i v situacích, kdy to na hřišti stejně jako někdy v životě nejde podle plánu. A i když začátek může být náročný a frustrující, je to cesta plná radosti, objevování a zlepšování. Protože za každou nepovedenou jamkou je další jamka, která může být úplně jiná, zahraná skvěle od odpaliště až do jamky. Nikdy se nevzdávejme! Golf je dobrodružstvím, které stojí za to v každém okamžiku si prožít na plno a užívat si ho po celý život. A mít s ním spojeno mnoho krásných zážitků s poznávání sebe sama, rozmanitých hřišť, nových přátel... Prostě, to vše je nádherný GOLF!
- Předchozí článek v seriálu 'Proč NEHRÁT golf? Golfové výzvy pro začátečníky': Pro začátečníky II. - Jak se na začátku finančně NEzruinovat
