...dneska ráno na parkovišti u mého zaměstnání jsem potkal Boba. Přezdívka vzniklá zkratkou jeho jména, na kterou slyší a která mu myslím vyhovuje mnohem více, než tituly a zasloužené uznání, které mu za jeho akademicko/vědeckou profesi náleží. Dlouho jsme se neviděli, i když pracujeme pod jednou střechou. Bylo období, už je to ale nějaký ten desetipátek, kdy jsem měl to štěstí být v kolektivu, kdy jsme seděli při řešení několika příležitostí, jak se tomu moderně říká, i s dalšími u jednoho stolu. Bob je o generaci možná i dvě moudřejší než já, o zkušenostech a znalostech ani nemluvě. Mám ho osobně moc rád, velmi si ho vážím. Často si vzpomenu na způsob, jak dokázal velmi vstřícně naslouchat svým kolegům a podřízeným o několik pater v hiearchii níže, tedy i mě. A brát jejich leckdy určitě naivní argumentaci a určitou přidrzlost (nebo se tomu říká mladická nerovážnost?) vážně a vypíchnout vlídně z ní to užitečné a s tím pracovat a rozvíjet dál ku prospěchu celku.
"Ahoj, Bobe, jak se máš?" "Děkuju, docela fajn a co ty, už zase na plný uvazek?" Měl jsem totiž období, kdy jsem tu měl i zkrácený úvazek. "Jj, už tomu tak je, několik let..." a tak. Pomalinku jsme se dostali i k tomu, že hraju moc rád golf. "Ty hraješ golf? Vidíš, to bych taky ještě někdy chtěl zkusit..." Abych to laskavému čtenáři osvětlil, Bob je nadšenec do přírody, co vím a to nejenom soukromě, ale i profesně. Však oba působíme na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. On v té části akademicko/vědecké, já v tom technickém zázemí IT. Témata přírody a jejich krás a poznávání nás dva ale i všechny ostatní tu spojuje. A už jsem byl zavalen otázkami, jak hraju, jestli mám takový ten vozíček, nebo nosím hole na zádech... a tak začnu narychlo povídat a vyprávět o tom mém golfu. Jak je golf nádherný. Jak, když se poštěstí a je dobrý den, jste v prostředí krásného přírodního parku a vnímáte zpěv ptáků, lehký vítr, klid. Kdy při několika okamžicích postupně začínáte souznít s tím daným okamžikem, kdy není nic jiného než vy, hřiště a míček. A kdy často ty nejkrásnější zážitky prožíváte s rodinou či s přáteli, se kterými si rozumíte, daleko od všech civilizačních ruchů a starostí. Při koníčku, který nás všechny spojuje a kde sdílíme radost z povedených ran. A i když jsme často oblečeni mnohem volněji, než vyžadovaly dříve konvence, tak pořád je v tom často něco z té elegance dřívějších časů.
Bob při mém vyprávění si chvíli zkoušel na parkovišti švih, úplně jsem viděl, jak je už "náš". I když ještě nehrál. "Ty mě snad přemluvíš, Michale..." byla naše slova na rozloučenou toho rychlého setkání dnešního rána. Nechtěl jsem ho dál přemlouvat a zdržovat, to jen já si i při té krátké příležitosti připomněl na ty stovky her a nespočet krásných zážitků, které jsem díky golfu už prožil. A to s mnohými z Vás a s mnohými, kteří na Jamce ani nejsou. A ve velké většině jsou to obrazy neopakovatelných chvil, které se mi vryly do paměti, jako nezapomenutelné chvíle plné společně sdílených okamžiků radostí ze života. A pak ta hřiště, krásná, rozmanitá česká hřiště. Všechna. Každé je jiné, každé má své kouzlo. Jak je naše země nádherná ve všech svých koutech, tak stejně kouzelná a ve své rozmanitosti bohatá má i své golfiště. Jednou na louce, jednou v lese, jednou v parku...další v podhůří či horách. A i když na ně leckdy nadávám a něco se mi nelíbí, s odstupem času je mám rád úplně všechna, do jednoho. Za všemi je nějaký příběh, charakter, vývoj, růst a zrání. Jak náš život. Mám jich odehráno už docela dost. Od malých, zahradních projektů nadšenců, přes akademie a hobby hřiště až po mistrovská na té nejvyšší možné dosažitelné úrovni. Všechna hřiště pro nalezení souznění a poznání jeho krásy a charakteru je potřeba však zahrát vícekrát. A vnímat je citlivě a otevřeně s pokorou a tím, co nám mohou dát. Stejně jako s člověkem - někdy první dojem není zrovna to pravé ořechové, ale pak k sobě najdete ten správný klíč a stanete se přáteli na celý život. Tohle mi dává golf. Poznání. Jako hory. Ani hory nemohu zdolat a pokořit a z toho násilného aktu zlomení mít ten intenzivní prožitek souznění a síly okamžiku. Hory a i hřiště musím poznat, pochopit, porozumět jim... jen pak je ta odměna za jejich výstup a stanutí na nejvyšším místě krásný, trvalý a z paměti nesmazatelný. To hora mi dovolí prožít tento zážitek. A stejně tak hřiště. I teď, když to píšu, se mi hlavou ženou vzpomínky na ten nespočet her, jamek a ran. Těch krásných chvil.
V golfové hře se zlepšuju. Ne třeba tak rychle, jak bych mohl a chtěl, ale i tak jsem už přičichl k několika povedeným ranám a tomu pocitu naprosté dokonalosti a harmonie. A taky mám za sebou mnoho nepovedených her a ran, kdy jsem si říkal, že nikdy víc. Že tohle vlastně nemám zapotřebí. Že mě už žádná další hra neláká, ani jedna rána, ani jeden pat. Ale pokaždé se to rozleželo. Láká. Nikoli proto, že to musím zlomit, ale proto, že je to pokaždé jiné a nové. A že znovu budu venku, na sluníčku, v přírodě a že alespoň jedna dobrá rána za těch sto nepovedených stojí - protože tu si budu nakonec pamatovat. A že mi golf díky přátelům, prostředím a své rozmanitosti pro každé hře dává mnohahodinové zážitky, kdy poznávám sám sebe, znovu a dokola. A že se všichni dokážeme respektovat, i když každý děláme něco jiného a pocházíme z jiných prostředí a každý to umíme plácat jinak. Kdy jsem součástí něčeho nádherného a můžu být na hrozně dlouho, když už nepůjde hrát squash, běhat, kopat do míče, tedy když i já budu o několik generací moudřejší. Budu součástí něčeho, čemu říkám můj život, moje hra, můj golf. Každý máme svůj. A i ty, Bobe, pokud si to přečteš, protože všechno tohle sem ti během našeho krátkého setkání na parkovišti nestihl říct, ho budeš mít. Možná jiný, ale stejně krásný, prostě svůj. Protože nádherný, bohatý svět golfu je tu i pro Tebe. Vítej. Je tu pro nás všechny.
PS: ...i pro ty golfové pulce s upřímnou a bezprostřední radostí, na kterou jsme my dospělí už často pozapomněli. Viz průvodní fotka z mého rodinného archivu. Třeba jednou, až i tady malý Honzík bude velký a bude mít svůj život a málo času a tak, tak při troše štěstí si i pak půjdeme semtam spolu zahrát. A povídat. Při tom našem golfu.
"Ahoj, Bobe, jak se máš?" "Děkuju, docela fajn a co ty, už zase na plný uvazek?" Měl jsem totiž období, kdy jsem tu měl i zkrácený úvazek. "Jj, už tomu tak je, několik let..." a tak. Pomalinku jsme se dostali i k tomu, že hraju moc rád golf. "Ty hraješ golf? Vidíš, to bych taky ještě někdy chtěl zkusit..." Abych to laskavému čtenáři osvětlil, Bob je nadšenec do přírody, co vím a to nejenom soukromě, ale i profesně. Však oba působíme na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. On v té části akademicko/vědecké, já v tom technickém zázemí IT. Témata přírody a jejich krás a poznávání nás dva ale i všechny ostatní tu spojuje. A už jsem byl zavalen otázkami, jak hraju, jestli mám takový ten vozíček, nebo nosím hole na zádech... a tak začnu narychlo povídat a vyprávět o tom mém golfu. Jak je golf nádherný. Jak, když se poštěstí a je dobrý den, jste v prostředí krásného přírodního parku a vnímáte zpěv ptáků, lehký vítr, klid. Kdy při několika okamžicích postupně začínáte souznít s tím daným okamžikem, kdy není nic jiného než vy, hřiště a míček. A kdy často ty nejkrásnější zážitky prožíváte s rodinou či s přáteli, se kterými si rozumíte, daleko od všech civilizačních ruchů a starostí. Při koníčku, který nás všechny spojuje a kde sdílíme radost z povedených ran. A i když jsme často oblečeni mnohem volněji, než vyžadovaly dříve konvence, tak pořád je v tom často něco z té elegance dřívějších časů.
Bob při mém vyprávění si chvíli zkoušel na parkovišti švih, úplně jsem viděl, jak je už "náš". I když ještě nehrál. "Ty mě snad přemluvíš, Michale..." byla naše slova na rozloučenou toho rychlého setkání dnešního rána. Nechtěl jsem ho dál přemlouvat a zdržovat, to jen já si i při té krátké příležitosti připomněl na ty stovky her a nespočet krásných zážitků, které jsem díky golfu už prožil. A to s mnohými z Vás a s mnohými, kteří na Jamce ani nejsou. A ve velké většině jsou to obrazy neopakovatelných chvil, které se mi vryly do paměti, jako nezapomenutelné chvíle plné společně sdílených okamžiků radostí ze života. A pak ta hřiště, krásná, rozmanitá česká hřiště. Všechna. Každé je jiné, každé má své kouzlo. Jak je naše země nádherná ve všech svých koutech, tak stejně kouzelná a ve své rozmanitosti bohatá má i své golfiště. Jednou na louce, jednou v lese, jednou v parku...další v podhůří či horách. A i když na ně leckdy nadávám a něco se mi nelíbí, s odstupem času je mám rád úplně všechna, do jednoho. Za všemi je nějaký příběh, charakter, vývoj, růst a zrání. Jak náš život. Mám jich odehráno už docela dost. Od malých, zahradních projektů nadšenců, přes akademie a hobby hřiště až po mistrovská na té nejvyšší možné dosažitelné úrovni. Všechna hřiště pro nalezení souznění a poznání jeho krásy a charakteru je potřeba však zahrát vícekrát. A vnímat je citlivě a otevřeně s pokorou a tím, co nám mohou dát. Stejně jako s člověkem - někdy první dojem není zrovna to pravé ořechové, ale pak k sobě najdete ten správný klíč a stanete se přáteli na celý život. Tohle mi dává golf. Poznání. Jako hory. Ani hory nemohu zdolat a pokořit a z toho násilného aktu zlomení mít ten intenzivní prožitek souznění a síly okamžiku. Hory a i hřiště musím poznat, pochopit, porozumět jim... jen pak je ta odměna za jejich výstup a stanutí na nejvyšším místě krásný, trvalý a z paměti nesmazatelný. To hora mi dovolí prožít tento zážitek. A stejně tak hřiště. I teď, když to píšu, se mi hlavou ženou vzpomínky na ten nespočet her, jamek a ran. Těch krásných chvil.
V golfové hře se zlepšuju. Ne třeba tak rychle, jak bych mohl a chtěl, ale i tak jsem už přičichl k několika povedeným ranám a tomu pocitu naprosté dokonalosti a harmonie. A taky mám za sebou mnoho nepovedených her a ran, kdy jsem si říkal, že nikdy víc. Že tohle vlastně nemám zapotřebí. Že mě už žádná další hra neláká, ani jedna rána, ani jeden pat. Ale pokaždé se to rozleželo. Láká. Nikoli proto, že to musím zlomit, ale proto, že je to pokaždé jiné a nové. A že znovu budu venku, na sluníčku, v přírodě a že alespoň jedna dobrá rána za těch sto nepovedených stojí - protože tu si budu nakonec pamatovat. A že mi golf díky přátelům, prostředím a své rozmanitosti pro každé hře dává mnohahodinové zážitky, kdy poznávám sám sebe, znovu a dokola. A že se všichni dokážeme respektovat, i když každý děláme něco jiného a pocházíme z jiných prostředí a každý to umíme plácat jinak. Kdy jsem součástí něčeho nádherného a můžu být na hrozně dlouho, když už nepůjde hrát squash, běhat, kopat do míče, tedy když i já budu o několik generací moudřejší. Budu součástí něčeho, čemu říkám můj život, moje hra, můj golf. Každý máme svůj. A i ty, Bobe, pokud si to přečteš, protože všechno tohle sem ti během našeho krátkého setkání na parkovišti nestihl říct, ho budeš mít. Možná jiný, ale stejně krásný, prostě svůj. Protože nádherný, bohatý svět golfu je tu i pro Tebe. Vítej. Je tu pro nás všechny.
PS: ...i pro ty golfové pulce s upřímnou a bezprostřední radostí, na kterou jsme my dospělí už často pozapomněli. Viz průvodní fotka z mého rodinného archivu. Třeba jednou, až i tady malý Honzík bude velký a bude mít svůj život a málo času a tak, tak při troše štěstí si i pak půjdeme semtam spolu zahrát. A povídat. Při tom našem golfu.
