- Jméno
- Marek
- Klub
- GC Luby
Včera jsem po sobotních Beřovicích v osobním paru hrál domovskou Zbraslav. Cítil se komfortábl až tak, že jsem šel první 9 -1. Byť ze žlutých. Krásný klidný golf. Na jamce 3 zachráněný par. Na jamkách 6 a 7 neproměněné 2m šance do birdie... Nicméně -1 je slušný. Nuda ale slušný. Při odchodu z greenu 9 jsem si pro sebe řekl: "Dnes bych mohl zahrát opravdu hezké skóre...", a v tu chvíli golf ukázal svou tvář. Tradičně. Pro mě ralativně krátká jamka 10 bogey. Jamka 11 - zachráněný par. Velmi cenná záchrana. Jamka 12 - GIR a trojpat ze 3 metrů.... Bože! Jamka 13 - krásně poslaná 6i na 200m značku, fairway, rovinka. Normálně bych hrál layup na kilo a pak do grýnu ale neeeee, to já neeeee.... Protože jsem začal počítat a "zachraňovat" skóre, vzal jsem 5FW a chtěl do dát druhou na green. Ne že bych na tu vzdálenost neměl, ale jak jsem myslel více na kompenzaci ztracených ran, tak jsem tomu přidal, stoupnul si do nohou a poslal přízemního stingera s několika žabičkami až ke druhému břehu. A 8 bylo na světě! Všechno to vím. Moje chyba. Jakmile začnu řešit skóre tak ho pokáknu. Fakt to funguje. Jak tedy zahrát dobré skóre? Hlavně nepočítat. Jediná důležitá rána je ta následující. Hrát ji jako by byla vždy ta první. Musím zachránit par, musím to dát do birdie prostě nefunguje. Tlak při hře je na prd. Navíc když ho na sebe člověk vyvine sám...
Znám...