Manželka potřebuje dohnat pracovní resty a tak mne hned po snídani vyslala vyvenčit našeho novorozence. A ta představa je po duši hladící - vykračovat si za časných slunečních paprsků golfovým pažitem a tlačit před sebou kočárek se spícím mrnětem. V ruce tři hole na zpestření procházky a člověk se cítí na světě jak Zeman v likérce.
No jo, jenže novorozenec v kočárku nespí. On se totiž v momentu instalace do tohoto dopravního prostředku promění v chobotnici s parametry nadopovanýho kulturisty a hlasovým projevem Pavarottiho, co si přirazil svůj tenor do dveří od auta.
Má žena je moderní matka, takže batole nevozí, nýbrž šátkuje a nosítkuje. Moje žena je taky nádherná hubená ženská. To já nejsem. Když se mi podaří nesvázat se nosítkem do kozelce, stoprocentně se s ním přidusím. Jakmile mne moje drahá polovička vzkřísí a obuje mě do těch horolezeckej popruhů, nastává další logistická komplikace – prostor, který běžně vyplňuje moje spokojené manažerské břicho, je nutné vyplnit novorozencem. Omdlívám podruhé.
Batole spokojeně řve a v pauzách pro moje nádechy mne z dlouhé chvíle pozvrací. Takže svléknout, umýt, obléknout, přidusit a přibližujeme se k poledni, zatím jsme urazili úctyhodných 7 metrů z obýváku do předsíně. A pomalu se rozplývá i další část idylického venčení. Venku je totiž místo slunečních paprsků aktuálně 15 cm na kaši rozbředlýho sněhu a leje. Jediné, co mi na dnešní procházce bude připomínat golf, je Diablo deštník.
Vyrážíme s malou, která to po deseti krocích zalomila, na zdravotně-prospěšně-intelektuální procházku. Zdravotní v tom smyslu, že ostré vojenské tempo se 7 kg kojencem nalepenym na kůži, mne snad alespoň trochu toho spokojeného manažerského břicha zbaví. Prospěšnou v tom smyslu, že skočíme před těmi svátky zkouknout rodinný hrob, co v majestátním tichu shlíží na hořehledské hřiště od protilehlého těnovického kostelíku. A intelektuální proto, že budeme cestou přemýšlet nad tím, co sem dneska napíšem.
Malá toho moc nevymyslela, spala dvě hodiny jak dudek. Kontrola hřbitova proběhla nad očekávání, všichni byli na svých místech, nikdo se netoulal. A díky Michalovu tradičnímu průzení, co všechno pro 19. jamku přes noc zase vymyslel a co na to říkám, tak i intelektuální rovina byla naplněna.
Přátelé, přeji vám, ať vám alespoň v této sváteční době políbí všechny nepříjemnosti prdel a máte se tak, jak se chcete mít!
No jo, jenže novorozenec v kočárku nespí. On se totiž v momentu instalace do tohoto dopravního prostředku promění v chobotnici s parametry nadopovanýho kulturisty a hlasovým projevem Pavarottiho, co si přirazil svůj tenor do dveří od auta.
Má žena je moderní matka, takže batole nevozí, nýbrž šátkuje a nosítkuje. Moje žena je taky nádherná hubená ženská. To já nejsem. Když se mi podaří nesvázat se nosítkem do kozelce, stoprocentně se s ním přidusím. Jakmile mne moje drahá polovička vzkřísí a obuje mě do těch horolezeckej popruhů, nastává další logistická komplikace – prostor, který běžně vyplňuje moje spokojené manažerské břicho, je nutné vyplnit novorozencem. Omdlívám podruhé.
Batole spokojeně řve a v pauzách pro moje nádechy mne z dlouhé chvíle pozvrací. Takže svléknout, umýt, obléknout, přidusit a přibližujeme se k poledni, zatím jsme urazili úctyhodných 7 metrů z obýváku do předsíně. A pomalu se rozplývá i další část idylického venčení. Venku je totiž místo slunečních paprsků aktuálně 15 cm na kaši rozbředlýho sněhu a leje. Jediné, co mi na dnešní procházce bude připomínat golf, je Diablo deštník.
Vyrážíme s malou, která to po deseti krocích zalomila, na zdravotně-prospěšně-intelektuální procházku. Zdravotní v tom smyslu, že ostré vojenské tempo se 7 kg kojencem nalepenym na kůži, mne snad alespoň trochu toho spokojeného manažerského břicha zbaví. Prospěšnou v tom smyslu, že skočíme před těmi svátky zkouknout rodinný hrob, co v majestátním tichu shlíží na hořehledské hřiště od protilehlého těnovického kostelíku. A intelektuální proto, že budeme cestou přemýšlet nad tím, co sem dneska napíšem.
Malá toho moc nevymyslela, spala dvě hodiny jak dudek. Kontrola hřbitova proběhla nad očekávání, všichni byli na svých místech, nikdo se netoulal. A díky Michalovu tradičnímu průzení, co všechno pro 19. jamku přes noc zase vymyslel a co na to říkám, tak i intelektuální rovina byla naplněna.
Přátelé, přeji vám, ať vám alespoň v této sváteční době políbí všechny nepříjemnosti prdel a máte se tak, jak se chcete mít!
- Další článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 17. – Lidl nebo Herejk?
- Předchozí článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 15. – Já jsem Čech!
