Blog Deníček golfového manažera 48. - Chrám golfu

Ticho, které až místy bolí do uší, narušuje jen zpěv probouzejícího se ptactva a ševel větví mnohdy staletých stromů. Jejich stín nad příjezdovou cestou samovolně nutí sundat nohu z plynu a krokem projet mezi jamkami 7 a 8 ke klubovně. Pomalé odvalování pneumatik po asfaltu se odráží od neprostupné zelené klenby a já mám pocit, jako bych vstupoval do kostela. Do chrámu, kde zdi ze stromů nesou tíhu historie golfu, který tudy kráčí už 90 let. Jak nicotně se člověk cítí při představě toho množství odehraných kol, odpálených míčů, emocí po prohraných a vyhraných soubojích. Je 5:45 a mě začíná směna prvního dne rozhodčího na Mezinárodním mistrovství seniorů v Karlových Varech.



Ředitelka turnaje Marie Stillerová mne nominovala do týmu hlavního rozhodčího Dalibora Procházky, kde spolu s kolegy Jirkou Kubelíkem a Petrem Radou budeme mít na starost 130 hráčů a hráček z celé Evropy. Už na parkovišti na mne doléhá hořko-sladký pocit odpovědnosti. Je to prozatím nejprestižnější turnaj, který mohu pískat a cítím hrdost, že jsem k takovému úkolu byl svými kolegy vybrán. Zároveň půjde o první rozhodování v angličtině (ukázalo se že i základy němčiny jsem oprášil) a jakákoli chyba bude mít tentokrát už evropské rozměry. Vybavuji si rané dětství a trému před plaveckými závody a říkám si, že nervozita je správná a důležitá pro dobrý výkon.

Z představ jak věší mou fotku na zeď hanby v St. Andrews mne vytrhlo první parkující auto a vřelé přivítání s kolegy rozhodčími. Všichni patří k našim nejzkušenějším rozhodčím s obrovskou praxí a musím přiznat, že jejich podpora a ochota pomoci byla po celé 3 dny naprosto fantastická. Stejně jako servis celého resortu – všude svítily úsměvy, ať už člověk vyzvedával klíčky od buginy na recepci nebo poprosil o rychlou kávu na baru.

Výměna základních předturnajových informací a vymezení prvních ranních rajónů a povinností zabrala sotva pár minut a už jsme se rozjeli nehlučně po hřišti jako když pavouk tká svoji síť. Jeden na course check, druhý na kontrolu nejrizikovějších míst a poslední doznačení, třetí na preventivní obhlídku prvních jamek a vybrání nejlepších míst pro sledování ran na každé z nich.

Znalost hřiště je pro práci rozhodčího zásadní a má dvě roviny. Když ho znáte dobře jako hráč, pak víte, kde se bude nejčastěji chybovat, kam se míče odráží a kde se bude sekat tempo. A hodí se, když ho znáte jako greenkeeper, protože pak víte, která cestička lesem vás rychleji dovede na místo, kde jste potřeba a kde naopak servete gumy o čumějící šutráky. A na každé jamce pak potřebujete několik pozic, mezi kterými se během dne posouváte. Nesmíte hráčům vadit ve hře a zároveň musíte dobře vidět na jejich rány. Je sice fajn buginu uklidit hluboko do lesa, ale když to k ní pak máte 5 minut pěšky a půl hodiny vyjíždíte, je vám k ničemu. Na druhou stranu srazit někomu buginou míček do outu, protože ji nešťastně zaparkujete, je faux pas, které si budu pamatovat na věky.

Tři dny, takřka 40 hodin na bugině. Nespočet zážitků, rozhodnutí, ran. Byl jsem přítomen i několika rozhodnutím mých kolegů a např. Jirkovo dropování cesty na 11. jamce vpravo připomínalo zdálky takřka balet: řádné odstavení buginy stranou od hry, vřelý pozdrav a popsání situace. A pak se jeho bílá uniforma rozhodčího proměnila ve šmouhu, s jakou rychlostí a přesto samozřejmou elegancí vyměřoval, vysvětloval a ukazoval. Následovalo určení správného místa spuštění, rozloučení, popřání hezké hry a uklizení stranou.

Děkuji svým kolegům i České golfové federaci za příležitost a především zážitky. Tenhle turnaj řadím zatím nejvýše a budu na něj vždy moc rád vzpomínat. Jak často má člověk možnost řídit golfový turnaj v samotném chrámu golfu...?!