Mít v živnosťáku Sybila, asi by se můj kurz u Tipsportu díky článku z května 2018 krčil někde mezi “Sparta vyhraje titul“ a “Ovčáček se omluví“. Kdo měl ale tušit, že nějakej neukojenej Číňan z vánoční deprese osouloží netopýra?! A místo šikmovokýho superhrdiny s podezřele hlubokým hlasem je z toho štrapáce, kdy si tak akorát nudlema ucpáváme respirátory.
Buď jak buď, nechci tu teď mudrovat nad tím, jestli je lepší rouška z pytlíku od vysavače nebo z dvakrát použitýho filtru na kafe. Je jasné, že věc se týká každého z nás. Každý musí dělat ústupky, omezení a má ztráty. A věřte mi, že i chodidla mám zaťatý v pěst, aby ty ztráty byly maximálně finanční.
Já bych rád mluvil o pocitu, který jsem v mixu strachu, nejistoty a obav opravdu nečekal. O překvapivém pocitu hrdosti nad svým okolím, nad svými spoluobčany, nad svým národem.
První, koho musím zmínit, je moje žena. Křehká esenciální bytost, která ve světě a v lidech vždycky vidí hlavně to dobré. I v téhle náročné chvíli je pevným bodem celé naší rodiny. A byť nejsem klasickej fotr, co své děti a ženu vídá jen po večerech a o víkendech, až nyní dokážu řádně ocenit obrovský rozsah “práce“, kterou má manželka zastane. Levou rukou cvičí se synem psací M a pravým uchem poslouchá mé pracovní návrhy a opatření. Uklízí, vaří a přitom zvládá uhlídat, kolik kostek lega v poslední hodině dcera pozřela. Při obstarávání drůbeže obvolává babičky a simultánně scanuje faktury a připravuje výplaty. Helenko, klobouček, miluju tě!
Další, kdo zaslouží můj respekt, jsou zaměstnanci PilsnerGolf Resortu Hořehledy. Málokdy máte lepší šanci šéfovi říct, že je vůl, než na pokraji existenční katastrofy. A oni, jeden vedle druhého, zcela automaticky přijali veškerá provozní omezení a bez jediné komplikace přešli do nouzového režimu. Nebojím se tak říct, že až bude po všem, v Hořehledech je skutečně všechno velmi v pořádku!
A rád bych zmínil i “svůj“ český národ. Jasně, vždycky se najdou kokoti, co by pro pivo na terásce i vylomili dveře a co při celostátní karanténě řešej vyhozený prachy za členství, protože nemůžou hrát golf. Ale všimli jste si tý spousty neuvěřitelně akčních lidí, co šijou roušky a vozej je do nemocnic? Co zdarma rozvážej obědy a nákupy do pečovateláků? Ta všeprolínající vlna pozitivní energie a solidarity je nakažlivější než ta zmutovaná ebola a jestli nás něco z týhle prdele dostane, tak to bude tohle.
Nechci pateticky končit tím, že to bude dobré. Netuším, jaké to bude. Možná, že to nebude dobré ani trochu. Ale vím, že teď a tady, jsem rád. Jsem pyšný na svou rodinu, na své přátele, na své spolupracovníky a na svůj národ. A myslím si, že vy můžete být taky!
Buď jak buď, nechci tu teď mudrovat nad tím, jestli je lepší rouška z pytlíku od vysavače nebo z dvakrát použitýho filtru na kafe. Je jasné, že věc se týká každého z nás. Každý musí dělat ústupky, omezení a má ztráty. A věřte mi, že i chodidla mám zaťatý v pěst, aby ty ztráty byly maximálně finanční.
Já bych rád mluvil o pocitu, který jsem v mixu strachu, nejistoty a obav opravdu nečekal. O překvapivém pocitu hrdosti nad svým okolím, nad svými spoluobčany, nad svým národem.
První, koho musím zmínit, je moje žena. Křehká esenciální bytost, která ve světě a v lidech vždycky vidí hlavně to dobré. I v téhle náročné chvíli je pevným bodem celé naší rodiny. A byť nejsem klasickej fotr, co své děti a ženu vídá jen po večerech a o víkendech, až nyní dokážu řádně ocenit obrovský rozsah “práce“, kterou má manželka zastane. Levou rukou cvičí se synem psací M a pravým uchem poslouchá mé pracovní návrhy a opatření. Uklízí, vaří a přitom zvládá uhlídat, kolik kostek lega v poslední hodině dcera pozřela. Při obstarávání drůbeže obvolává babičky a simultánně scanuje faktury a připravuje výplaty. Helenko, klobouček, miluju tě!
Další, kdo zaslouží můj respekt, jsou zaměstnanci PilsnerGolf Resortu Hořehledy. Málokdy máte lepší šanci šéfovi říct, že je vůl, než na pokraji existenční katastrofy. A oni, jeden vedle druhého, zcela automaticky přijali veškerá provozní omezení a bez jediné komplikace přešli do nouzového režimu. Nebojím se tak říct, že až bude po všem, v Hořehledech je skutečně všechno velmi v pořádku!
A rád bych zmínil i “svůj“ český národ. Jasně, vždycky se najdou kokoti, co by pro pivo na terásce i vylomili dveře a co při celostátní karanténě řešej vyhozený prachy za členství, protože nemůžou hrát golf. Ale všimli jste si tý spousty neuvěřitelně akčních lidí, co šijou roušky a vozej je do nemocnic? Co zdarma rozvážej obědy a nákupy do pečovateláků? Ta všeprolínající vlna pozitivní energie a solidarity je nakažlivější než ta zmutovaná ebola a jestli nás něco z týhle prdele dostane, tak to bude tohle.
Nechci pateticky končit tím, že to bude dobré. Netuším, jaké to bude. Možná, že to nebude dobré ani trochu. Ale vím, že teď a tady, jsem rád. Jsem pyšný na svou rodinu, na své přátele, na své spolupracovníky a na svůj národ. A myslím si, že vy můžete být taky!
- Další článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 40. - HOŘEHLEDY KUPUJÍ TM RESORTS
- Předchozí článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 38. - Totem golfového kmene
