Tuhle se mě někdo ptal, co na tom ploužení po louce mezi obézníma důchodcema vidím. Zahrnul jsem ho hromadou objektivních argumentů. Procházka po zeleném měkkém pažitu, která je pro lidskou bytost mnohem přirozenější než obrušování asfaltu a dlažby, nebo šoupání po parketách či tartanu. Kombinace fyzické i psychické aktivity, která obohacuje naše duševno i hmotno. Sociální aspekt hry, umocňující zážitek zábavy s přáteli a nutící nás se vypořádat s náročnými spoluhráči. A až večer mi došlo, že to nejdůležitější, nejzajímavější a nejsilnější mu popsat nedokážu - samotný pocit ze hry.
Tu nepopsatelnou smršť emocí, která se na vás valí ve vlastní mysli. Přelévá se od jednoho ucha ke druhému, zajíždí do hrudníku obejmout srdce, stejně jako do samotných konečků prstů. Jistě, viděl jsem chlapy na golfu brečet. Viděl jsem sladké blondýnky s copánky řvát jak Holyfielda po Tysonově sváče. A viděl jsem 150 kg chlapa po úspěšném puttu skočit metr vysoko. Ale v 99% případů nemáte absolutně tušení, jakej tajfun má golfista v žaludku před nadcházející ranou.
Znáte statistiky a víte, že pokud z hořehledské 2ky odcházíte s +2 ve skórce, hrajete dobrej golf. A taky víte, že tady to teprve začíná. Zatímco za sebou máte jamky patřící k těm lehčím, před vámi stoji Everest v podobě toho nejtěžšího, co tohle hřiště nabízí. A to o parník.
Pocity mají navíc možnost vygradovat, protože máte od greenu k 3. tee poctivých 200 m procházky. S každým krokem se blížíte nevyhnutelnému rozhodnutí. Hrát opatrně nebo agresivně? Přihrávat nebo útočit? Nebo umím i něco mezi? Ten poňoukavý hlásek v hlavě napovídá: “Fouká od západu, takže mi to rovná šlajzy. No jo, jenže to automaticky znamená, že to tentokrát zatáhnu na pole.“
Na drivingu je vždycky pusto. Jen v momentu těsně před vaším odpalem přijede odnikud Karosa s 20ti tréninkuchtivými odborníky. A jejich oči se při vašem průchodu kolem rohožek automaticky otáčejí, přeměřují a hodnotí. Ustane svištění holí a vy cítíte, jak vám propalují díru do zad už v momentě, kdy čumíte do bagu jak husa do flašky. A přestože víte, že je jim všem (a vlastně i vám samotným) výsledek rány zcela u zadku, ve vaší hlavě šrotují myšlenky a varianty.
“Solidní přihrávka mi zajistí šanci na šťastný PAR a nebo dobré BOGEY. Ale jedině drive doprostřed FW nahoru nad bunkery vymaže těm čumilům škodolibý úsměv z xichtu a zajistí pálení žáhy ze závisti po zbytek jejich zoufalého tréninku!“ Sáhnete po driveru a vnímáte zvlnění vzduchu z toho, jak okolostojící znatelně pozdvihli obočí.
Tři kroky a stojíte mezi kameny. Několik dlouhých vteřin hypnotizujete prostor odpaliště ve snaze vzbudit dojem, že hledáte to nejlepší místo pro zapíchnutí týčka. Vypadá to odborně a viděli jste to v televizi. Ve skutečnosti přemýšlíte, jestli omdlíte přímo tam nebo popojdete a pozvracíte se v ústraní. Z přemýšlení vás vytrhne odkašlání spoluhráčů. Neomylně zapíchnete tee do vybraného místa, abyste v následujícím okamžiku zjistili, že je to vzhledem k nerovnosti odpaliště to nejhorší možné. Ale znovu se ohnout pod úroveň pasu už nechcete riskovat.
Pár ledabylých cvičných švihů, které obecenstvu mají signalizovat profesionalitu vašeho počínání. Jen vy víte, že jejich jediným cílem je donutit krev, která se srabsky stáhla k řitnímu otvoru, k opětovné cirkulaci. Není nač se déle vymlouvat, zaujímáte postoj.
A čas jakoby se zastavil. V prstech svíráte grip a každou buňkou pokožky vnímáte jeho gumovou nepoddajnost. Skrze špičky chodidel cítíte každý hrbolek odpaliště, každé stéblo bezchybného trávníku a jeho nezištnou podporu v tom, co má přijít. Sebemenší vánek lechtající vaše ušní lalůčky odvádí pozornost, o zdánlivě ohlušujícím řevu v dálce projíždějících aut ani nemluvě. Cítíte čůrek potu, který vám po zádech sjíždí mezi půlky. Stejně jako to, že vás v tuhle milisekundu začalo svědit pravé předloktí. Ale už není návratu, teď už není cesty zpět.
Srdce snažící se mohutnými údery opustit hrudník ignorujete a zatajujete dech. Koutkem oka registrujete zbělení kloubů prstů pravé ruky při snad nikdy nekončícím nápřahu. Svaly celého těla se napínají k prasknutí, neznalým věci by se mohlo zdát, že se snažíte uškrtit vlastníma končetinama. Na nepostřehnutelný zlomek věčnosti nastane absolutní ticho.
V následujícím okamžiku tryská nahromaděná energie z každého póru vašeho těla. Veškerou silou, které jste schopni, vedete hůl ke svému cíli. Svět se změnil v barevnou šmouhu. Zásah míče projede celým vaším tělem, rozvibruje každou buňku v symfonii čiré radosti.
Všechny stresy a útrapy jsou pryč a vy spolu s rotací těla zvedáte hlavu a oči za bezchybnou křivkou, kterou ve vzduchu čaruje váš balón. Pocit bezmezného štěstí vyplňuje celou vaši přítomnost. Je to jako mít orgasmus při sjíždění tobogánu snídajíc rakvičku. Jako byste objevili lék na rakovinu při koupání v gumových medvídcích. Jako otevřít jogurt a nemít jeho část na víčku.
Vydechujete a periferně vnímáte otrávené pohledy kolemstojící návštěvníků Kolosea, kterým jste dobrou ranou zkazili radost z cizího neštěstí. Při uklízení hole vás překvapuje nabytá svěžest a následné sebehorší rány spoluhráčů opojeně chválíte. Jakmile však vykročíte za výsledkem svého nedávného snažení, jakoby odnikud se objeví povědomý hlásek: “Mám si přihrát nebo útočit...?“
Tu nepopsatelnou smršť emocí, která se na vás valí ve vlastní mysli. Přelévá se od jednoho ucha ke druhému, zajíždí do hrudníku obejmout srdce, stejně jako do samotných konečků prstů. Jistě, viděl jsem chlapy na golfu brečet. Viděl jsem sladké blondýnky s copánky řvát jak Holyfielda po Tysonově sváče. A viděl jsem 150 kg chlapa po úspěšném puttu skočit metr vysoko. Ale v 99% případů nemáte absolutně tušení, jakej tajfun má golfista v žaludku před nadcházející ranou.
Znáte statistiky a víte, že pokud z hořehledské 2ky odcházíte s +2 ve skórce, hrajete dobrej golf. A taky víte, že tady to teprve začíná. Zatímco za sebou máte jamky patřící k těm lehčím, před vámi stoji Everest v podobě toho nejtěžšího, co tohle hřiště nabízí. A to o parník.
Pocity mají navíc možnost vygradovat, protože máte od greenu k 3. tee poctivých 200 m procházky. S každým krokem se blížíte nevyhnutelnému rozhodnutí. Hrát opatrně nebo agresivně? Přihrávat nebo útočit? Nebo umím i něco mezi? Ten poňoukavý hlásek v hlavě napovídá: “Fouká od západu, takže mi to rovná šlajzy. No jo, jenže to automaticky znamená, že to tentokrát zatáhnu na pole.“
Na drivingu je vždycky pusto. Jen v momentu těsně před vaším odpalem přijede odnikud Karosa s 20ti tréninkuchtivými odborníky. A jejich oči se při vašem průchodu kolem rohožek automaticky otáčejí, přeměřují a hodnotí. Ustane svištění holí a vy cítíte, jak vám propalují díru do zad už v momentě, kdy čumíte do bagu jak husa do flašky. A přestože víte, že je jim všem (a vlastně i vám samotným) výsledek rány zcela u zadku, ve vaší hlavě šrotují myšlenky a varianty.
“Solidní přihrávka mi zajistí šanci na šťastný PAR a nebo dobré BOGEY. Ale jedině drive doprostřed FW nahoru nad bunkery vymaže těm čumilům škodolibý úsměv z xichtu a zajistí pálení žáhy ze závisti po zbytek jejich zoufalého tréninku!“ Sáhnete po driveru a vnímáte zvlnění vzduchu z toho, jak okolostojící znatelně pozdvihli obočí.
Tři kroky a stojíte mezi kameny. Několik dlouhých vteřin hypnotizujete prostor odpaliště ve snaze vzbudit dojem, že hledáte to nejlepší místo pro zapíchnutí týčka. Vypadá to odborně a viděli jste to v televizi. Ve skutečnosti přemýšlíte, jestli omdlíte přímo tam nebo popojdete a pozvracíte se v ústraní. Z přemýšlení vás vytrhne odkašlání spoluhráčů. Neomylně zapíchnete tee do vybraného místa, abyste v následujícím okamžiku zjistili, že je to vzhledem k nerovnosti odpaliště to nejhorší možné. Ale znovu se ohnout pod úroveň pasu už nechcete riskovat.
Pár ledabylých cvičných švihů, které obecenstvu mají signalizovat profesionalitu vašeho počínání. Jen vy víte, že jejich jediným cílem je donutit krev, která se srabsky stáhla k řitnímu otvoru, k opětovné cirkulaci. Není nač se déle vymlouvat, zaujímáte postoj.
A čas jakoby se zastavil. V prstech svíráte grip a každou buňkou pokožky vnímáte jeho gumovou nepoddajnost. Skrze špičky chodidel cítíte každý hrbolek odpaliště, každé stéblo bezchybného trávníku a jeho nezištnou podporu v tom, co má přijít. Sebemenší vánek lechtající vaše ušní lalůčky odvádí pozornost, o zdánlivě ohlušujícím řevu v dálce projíždějících aut ani nemluvě. Cítíte čůrek potu, který vám po zádech sjíždí mezi půlky. Stejně jako to, že vás v tuhle milisekundu začalo svědit pravé předloktí. Ale už není návratu, teď už není cesty zpět.
Srdce snažící se mohutnými údery opustit hrudník ignorujete a zatajujete dech. Koutkem oka registrujete zbělení kloubů prstů pravé ruky při snad nikdy nekončícím nápřahu. Svaly celého těla se napínají k prasknutí, neznalým věci by se mohlo zdát, že se snažíte uškrtit vlastníma končetinama. Na nepostřehnutelný zlomek věčnosti nastane absolutní ticho.
V následujícím okamžiku tryská nahromaděná energie z každého póru vašeho těla. Veškerou silou, které jste schopni, vedete hůl ke svému cíli. Svět se změnil v barevnou šmouhu. Zásah míče projede celým vaším tělem, rozvibruje každou buňku v symfonii čiré radosti.
Všechny stresy a útrapy jsou pryč a vy spolu s rotací těla zvedáte hlavu a oči za bezchybnou křivkou, kterou ve vzduchu čaruje váš balón. Pocit bezmezného štěstí vyplňuje celou vaši přítomnost. Je to jako mít orgasmus při sjíždění tobogánu snídajíc rakvičku. Jako byste objevili lék na rakovinu při koupání v gumových medvídcích. Jako otevřít jogurt a nemít jeho část na víčku.
Vydechujete a periferně vnímáte otrávené pohledy kolemstojící návštěvníků Kolosea, kterým jste dobrou ranou zkazili radost z cizího neštěstí. Při uklízení hole vás překvapuje nabytá svěžest a následné sebehorší rány spoluhráčů opojeně chválíte. Jakmile však vykročíte za výsledkem svého nedávného snažení, jakoby odnikud se objeví povědomý hlásek: “Mám si přihrát nebo útočit...?“
- Další článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 38. - Totem golfového kmene
- Předchozí článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 36. - Pevnost Boyard
