Den 4
Nevím, jestli to máte podobně, ale mám ze svého dětství a raného dospívání několik jídel, která bez ohledu na jakýkoli stav mysli a těla prostě zbožňuju. Zároveň si je, ačkoli dospělý a s vlastními financemi, nijak často nekupuji. Ve spíži či lednici se objevují zcela výjimečně a náhodou, většinou když mi rodinný příslušník chce udělat radost k nějakému jubileu. Patří mezi ně indiánky, jitrnice, gumový medvídci nebo blaťácké zlato.
Manželka se před odjezdem postarala nejen o manuály na všechny myslitelné činnosti (ano, mám návod i na venčení psa), ale zároveň navařila tuny žrádla, patrně proto, že by nás virus nepustil ani do Coopu. To zkombinováno s rozpatlaností vlastních dětí (3x si kousnou a dojedli) znamená, že už 4. den žeru furt dokola dýňovou polévku, pizzu, cuketovou nádivku a sekanou, aby se to nevyhodilo. A to mi ještě zdatně pomáhaj slepice. Včera v noci mě však mlsná dohnala až do zadního rohu šuplíku v lednici, kde jsem pod nánosem goudy a parmezánu objevil nejzlatější trojúhelník na světě, který tam moje žena před pár týdny uložila. Ten všeobjímající pocit lásky a štěstí při futrování blaťáckého pokladu si nedokážete představit.
Ale vesmír má být v rovnováze. Proto jsem si k dnešnímu obědu ze školní jídelny (ano, moje milovaná žena nám zařídila další přikrmování) dovezl čočku s nakládanou zeleninou. A byť se toto jídlo pohybuje přesně na opačném konci výše popsaného seznamu a rovněž za to může moje dětství, k mému neskrývanému překvapení jsem to snědl. A ani bych to nenazval tím nejhorším, co jsem kdy pozřel. Upřímně doufám, že to není spolu s počínající pleší a přetékajícím břichem další znak stárnutí. Bojím se zkusit hrachovku a koprovku s vejcem, aby to nebyla pravda...
Ema brilantně vyřešila moje hořekování nad množstvím počůraných kalhotek a legín doprovázených povzdechem, že jediný manuál co od maminky nemáme, je na pračku. A riskovat obsluhování takhle komplikovaného spotřebiče bez jejích supervajzingu si skutečně netroufám, protože pak už bych uměl doma všechno a to nemůžu vzhledem k genderové vyváženosti dopustit. Takže naše nejmenší, zatímco jsem dopoledne obsluhoval drůbež, zcela bezelstně nanosila všechno špinavé prádlo do myčky. Geniální dítě!
Středobodem celého dne však byla třídní schůzka pro 2. třídu základní školy mého syna Kryštofa. Už i moje žena po 10ti společných letech prokoukla moji drobnou averzi k autoritám, byl jsem tudíž asi 150x upozorněn, abych se choval slušně a neprudil. Kdyby ona věděla, že jsem se okamžitě stal miláčkem kolektivu. Částečně proto, že se mi podařilo během 10 minut ztratit tři zapůjčené tužky pro psaní poznámek, které jsem pak po třídě zmateně naháněl, a také proto, že již ve středu vezu celou třídu autobusem k nám do Hořehled, abych malé děti provedl po celém našem království, ukázal jim slepičince v ekoparku, krtince na hřišti a připálené pánve v hospodě.
Jinak jsem po těch 4 dnech už totálně kaput. V momentě, kdy nedělám dětem tajtrlíka se snažím odmývat horu nádobí ve vaně nebo předstírat úklid, kdy si vždy na 3 minuty ustelu na mokrym hadru a doháním spánkový deficit. Už bude neděle…?
Den 5
Svět s dětma je nějaký menší. Respektive on je asi furt stejně velikej, ale vaše pohyblivost v něm se snižuje. Aktuálně mám pocit, že můj rádius se smrsknul na pentagon lednice (studené mlíčko), kávovar (teplé mlíčko), záchod (…), TV (pohádky) a pokoj (hrajeme si, jsem buď princezna, babička nebo slepice).
Děti dělaj svět hezčím místem k bytí. Přemýšlím, proč si sám od sebe při návštěvě (Air)banky místo klasický židle nesednu na ty zelený plastový napodobeniny psů, co tam maj. Jo, s Emou jsme si i zaštěkali a dávali pac, což bych solo asi nedělal, ale jen tak si tam zavrtět ocáskem při čekání na přepážku prostě zvedne náladu.
“Tatínku, mám poprosit o fleka?”
“???”
“Pánbůžku moc prosím o jednoho fleka, abysme měli kde zaparkovat”
Moje žena není nejzdatnější řidič. A tak vždy, když jede někam sama s dětma a musí v centru většího města parkovat, tak dopředu s dětma prosí nejvyššího, aby tam bylo místo a ona tam neservala 2 gumy o obrubník (jo, tohle manželka umí taky)!
Museli jsme vyhlásit pátrání po prstýnku. Ztratil se někde všude. Trochu jsem doufal, že když pustím Žána (robovysvač), tak to zacinká. Bohužel jsem ho našel já. Kdyby někdo potřeboval schovku na šperky, tak na to teď mám v patě tak akorát místo...
“Emičko, pojď spinkat!”
“Nemůžu, čekám až si Tytý (Kryštof) vyprázdní pinďoura…”
Dobrou noc!
Den 6
Paradoxně došlo ke snížení mé spotřeby kofeinu. Ne že bych byl na kávě nějak závislej, piju ji něco přes rok. Ale zvykl jsem si udělat si 2x denně deset minut pauzu a vychutnat si skvosty z místní Blovické pražírny. No a ty pauzy teď nějak zmizely. Takže ráno vždy dojdu ke kávovaru a zapnu ho, aby se propláchnul a vyčistil. Mezitím běžím utírat nudle, zadky a na kafe zapomenu. A když si vzpomenu, tak je kávovar už zase samovypnutej. Takže ho znovu zapnu a mezitím řeším, kdo komu zabral houpačku nebo kde je aktuálně nějakej schnilej nebo zaschlej polotovar. A jsem zase bez kafe!
Na dnešek jsem si naordinoval takovej osobní Everest. Ke svým 2 ratolestem jsem přibral dalších 24 kousků ze Štófovi 2. třídy, abych jim v zájmu vyššího dobra ukázal, jak funguje golfový resort. A byla to naprostá špička! Prckové hltali kuřata, sekačky, golfový míčky i palačinky a fakt si myslím, že se to povedlo. A že sem tak dokázal v pár zatím dětských dušičkách rozlámat tu debilní bariéru, že je golf pseudosport pro pupkatý pitomce.
Žena posílá v pravidelných intervalech fotky a videa pláží, východů slunce, mušlí, delfínů a grilovanejch mořskejch plodů a zjevně jí vůbec nedochází do jak prekérní situace mne dostává. Jako milující manžel a spřízněná duše jí to samozřejmě z celého srdce přeju. Ale zároveň bych jí trochu přál, aby jí nějak krab kousnul do palce a kaktus píchnul do prdele, aby se to tak nějak dorovnalo k mýmu domácímu režimu, žejo.
“Tatínku, ty bys moh mít roušku z vousů - nechal by sis přerůst knír přes pusu…"
"To by se asi mamince nelíbilo, víš jak nemá ráda, když sem zarostlej."
"To by nevadilo. Kdybys jí chtěl dát pusinku, tak by sis ten knír připnul na kolíček nahoru na brejle!"
Podvečer jsem věnovali relaxaci. To si můžete přeložit taky tak, že já jsem umyl nádobí ze soboty (neděle spadá až na zítřek), posbíral ponožky a slipy rozházené po celém domě (jednu jsem našel na světle nad zrcadlem v koupelně a jednu zastrkanou v ruličce od toaletního papíru), dodělal faktury a objednávky pro provoz, zalil záhony a zahradu a obstaral drůbež a včely, zatímco děti čuměly na televizi. Chápu, není to v souladu s pokrokovou výchovou a sešlehám se za to večer březovejma větvičkama, ale je to jediná chvíle, kdy držej hubu a já můžu dělat něco bez nich.
Každopádně přeborníkem a dost možná i mistrem světa v tomhle je Kryštof. Jeho crocsu jsem uklízel ze střechy domu. Ale což, aspoň jsem si tam vytáh pulitr a užil si západ slunce! Tož dobrou...
Nevím, jestli to máte podobně, ale mám ze svého dětství a raného dospívání několik jídel, která bez ohledu na jakýkoli stav mysli a těla prostě zbožňuju. Zároveň si je, ačkoli dospělý a s vlastními financemi, nijak často nekupuji. Ve spíži či lednici se objevují zcela výjimečně a náhodou, většinou když mi rodinný příslušník chce udělat radost k nějakému jubileu. Patří mezi ně indiánky, jitrnice, gumový medvídci nebo blaťácké zlato.
Manželka se před odjezdem postarala nejen o manuály na všechny myslitelné činnosti (ano, mám návod i na venčení psa), ale zároveň navařila tuny žrádla, patrně proto, že by nás virus nepustil ani do Coopu. To zkombinováno s rozpatlaností vlastních dětí (3x si kousnou a dojedli) znamená, že už 4. den žeru furt dokola dýňovou polévku, pizzu, cuketovou nádivku a sekanou, aby se to nevyhodilo. A to mi ještě zdatně pomáhaj slepice. Včera v noci mě však mlsná dohnala až do zadního rohu šuplíku v lednici, kde jsem pod nánosem goudy a parmezánu objevil nejzlatější trojúhelník na světě, který tam moje žena před pár týdny uložila. Ten všeobjímající pocit lásky a štěstí při futrování blaťáckého pokladu si nedokážete představit.
Ale vesmír má být v rovnováze. Proto jsem si k dnešnímu obědu ze školní jídelny (ano, moje milovaná žena nám zařídila další přikrmování) dovezl čočku s nakládanou zeleninou. A byť se toto jídlo pohybuje přesně na opačném konci výše popsaného seznamu a rovněž za to může moje dětství, k mému neskrývanému překvapení jsem to snědl. A ani bych to nenazval tím nejhorším, co jsem kdy pozřel. Upřímně doufám, že to není spolu s počínající pleší a přetékajícím břichem další znak stárnutí. Bojím se zkusit hrachovku a koprovku s vejcem, aby to nebyla pravda...
Ema brilantně vyřešila moje hořekování nad množstvím počůraných kalhotek a legín doprovázených povzdechem, že jediný manuál co od maminky nemáme, je na pračku. A riskovat obsluhování takhle komplikovaného spotřebiče bez jejích supervajzingu si skutečně netroufám, protože pak už bych uměl doma všechno a to nemůžu vzhledem k genderové vyváženosti dopustit. Takže naše nejmenší, zatímco jsem dopoledne obsluhoval drůbež, zcela bezelstně nanosila všechno špinavé prádlo do myčky. Geniální dítě!
Středobodem celého dne však byla třídní schůzka pro 2. třídu základní školy mého syna Kryštofa. Už i moje žena po 10ti společných letech prokoukla moji drobnou averzi k autoritám, byl jsem tudíž asi 150x upozorněn, abych se choval slušně a neprudil. Kdyby ona věděla, že jsem se okamžitě stal miláčkem kolektivu. Částečně proto, že se mi podařilo během 10 minut ztratit tři zapůjčené tužky pro psaní poznámek, které jsem pak po třídě zmateně naháněl, a také proto, že již ve středu vezu celou třídu autobusem k nám do Hořehled, abych malé děti provedl po celém našem království, ukázal jim slepičince v ekoparku, krtince na hřišti a připálené pánve v hospodě.
Jinak jsem po těch 4 dnech už totálně kaput. V momentě, kdy nedělám dětem tajtrlíka se snažím odmývat horu nádobí ve vaně nebo předstírat úklid, kdy si vždy na 3 minuty ustelu na mokrym hadru a doháním spánkový deficit. Už bude neděle…?
Den 5
Svět s dětma je nějaký menší. Respektive on je asi furt stejně velikej, ale vaše pohyblivost v něm se snižuje. Aktuálně mám pocit, že můj rádius se smrsknul na pentagon lednice (studené mlíčko), kávovar (teplé mlíčko), záchod (…), TV (pohádky) a pokoj (hrajeme si, jsem buď princezna, babička nebo slepice).
Děti dělaj svět hezčím místem k bytí. Přemýšlím, proč si sám od sebe při návštěvě (Air)banky místo klasický židle nesednu na ty zelený plastový napodobeniny psů, co tam maj. Jo, s Emou jsme si i zaštěkali a dávali pac, což bych solo asi nedělal, ale jen tak si tam zavrtět ocáskem při čekání na přepážku prostě zvedne náladu.
“Tatínku, mám poprosit o fleka?”
“???”
“Pánbůžku moc prosím o jednoho fleka, abysme měli kde zaparkovat”
Moje žena není nejzdatnější řidič. A tak vždy, když jede někam sama s dětma a musí v centru většího města parkovat, tak dopředu s dětma prosí nejvyššího, aby tam bylo místo a ona tam neservala 2 gumy o obrubník (jo, tohle manželka umí taky)!
Museli jsme vyhlásit pátrání po prstýnku. Ztratil se někde všude. Trochu jsem doufal, že když pustím Žána (robovysvač), tak to zacinká. Bohužel jsem ho našel já. Kdyby někdo potřeboval schovku na šperky, tak na to teď mám v patě tak akorát místo...
“Emičko, pojď spinkat!”
“Nemůžu, čekám až si Tytý (Kryštof) vyprázdní pinďoura…”
Dobrou noc!
Den 6
Paradoxně došlo ke snížení mé spotřeby kofeinu. Ne že bych byl na kávě nějak závislej, piju ji něco přes rok. Ale zvykl jsem si udělat si 2x denně deset minut pauzu a vychutnat si skvosty z místní Blovické pražírny. No a ty pauzy teď nějak zmizely. Takže ráno vždy dojdu ke kávovaru a zapnu ho, aby se propláchnul a vyčistil. Mezitím běžím utírat nudle, zadky a na kafe zapomenu. A když si vzpomenu, tak je kávovar už zase samovypnutej. Takže ho znovu zapnu a mezitím řeším, kdo komu zabral houpačku nebo kde je aktuálně nějakej schnilej nebo zaschlej polotovar. A jsem zase bez kafe!
Na dnešek jsem si naordinoval takovej osobní Everest. Ke svým 2 ratolestem jsem přibral dalších 24 kousků ze Štófovi 2. třídy, abych jim v zájmu vyššího dobra ukázal, jak funguje golfový resort. A byla to naprostá špička! Prckové hltali kuřata, sekačky, golfový míčky i palačinky a fakt si myslím, že se to povedlo. A že sem tak dokázal v pár zatím dětských dušičkách rozlámat tu debilní bariéru, že je golf pseudosport pro pupkatý pitomce.
Žena posílá v pravidelných intervalech fotky a videa pláží, východů slunce, mušlí, delfínů a grilovanejch mořskejch plodů a zjevně jí vůbec nedochází do jak prekérní situace mne dostává. Jako milující manžel a spřízněná duše jí to samozřejmě z celého srdce přeju. Ale zároveň bych jí trochu přál, aby jí nějak krab kousnul do palce a kaktus píchnul do prdele, aby se to tak nějak dorovnalo k mýmu domácímu režimu, žejo.
“Tatínku, ty bys moh mít roušku z vousů - nechal by sis přerůst knír přes pusu…"
"To by se asi mamince nelíbilo, víš jak nemá ráda, když sem zarostlej."
"To by nevadilo. Kdybys jí chtěl dát pusinku, tak by sis ten knír připnul na kolíček nahoru na brejle!"
Podvečer jsem věnovali relaxaci. To si můžete přeložit taky tak, že já jsem umyl nádobí ze soboty (neděle spadá až na zítřek), posbíral ponožky a slipy rozházené po celém domě (jednu jsem našel na světle nad zrcadlem v koupelně a jednu zastrkanou v ruličce od toaletního papíru), dodělal faktury a objednávky pro provoz, zalil záhony a zahradu a obstaral drůbež a včely, zatímco děti čuměly na televizi. Chápu, není to v souladu s pokrokovou výchovou a sešlehám se za to večer březovejma větvičkama, ale je to jediná chvíle, kdy držej hubu a já můžu dělat něco bez nich.
Každopádně přeborníkem a dost možná i mistrem světa v tomhle je Kryštof. Jeho crocsu jsem uklízel ze střechy domu. Ale což, aspoň jsem si tam vytáh pulitr a užil si západ slunce! Tož dobrou...
- Další článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 43. - Deník slaměného vdovce vol III.
- Předchozí článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 41 - Deník slaměného vdovce vol I.
